3 týdny

Nemám moc ráda zvířata. Hmyzu se štítím, z pavouků mám fobii, psů se uplně normálně bojim, ze slepic a kachen (hlavně těch babiččiných) mám noční můry (už jste škubali kachnu?), křečíčci ani myšičky mi nepřijdou roztomilí, morčata jsou divný, atd. Miluju akorát králíčky a kočičky.
Králíčky jsem svojí láskou děsila už v dětství, když jsem se pokoušela je vodit kolem baráku na šále jako na vodítku. Samozřejmě se vysmekávali, tak jsem přešla na provázek, jenže to mi jich bylo zas líto, takže jsem zůstala u snahy vymezit jim prostor kam smí, a zkoušela na chvilku odejít, jestli králíček zdrhne.
Další králíček, který se stal objektem mé pozornosti byl na koleji na medicíně. Jediná jsem ho pouštěla z klece, krmila a klec čistila. I byla jsem též jediná, koho snesl. Na veterině se ke mě vrhal, ať ho zachráním. Marně. Kdyby neznačkoval rohy, tak se třeba zamyslím.
Na přírodovědě jsem zatoužila vlastnit kočičku. Při první příležitosti jsem si svůj sen splnila a teď toho tajně lituju. Vzala jsem si z útulku pubertální koťátko. Krásné, hodné, milé, ale prostě pubertální. Po třech týdnech, kdy jsme si prošli rýmičkou (tvářila se, že už to má za pár a mám ji nechat v klidu sejít ze světa), mrouskáním (roztahovala se na stole, kopala nožičkama a já jí litovala), si u nás zvykla a teď nám ukazuje, co to znamená, mít kočku v pubertě.
Několikrát denně ji popadne amok a lítá po bytě jako splašená. Nevim, co si představuje, že je, ale rozhodně to neni tichá kočička. Moje pubertální koťátko dupe jako slon, shazuje a vysypává květináče a vše, co mu stojí v cestě.
Bojím se, že přijdu o počítač, i když moje snaha vysvětlit jí, že pc je svaté a nedotknutelné, je částečně úspěšná, narozdíl od snahy vysvětlit, že nemá škrábat křeslo, když má dvoje škrabací dveře a škrabadlo.
Za tři dny jejích pubertálních projevů budu dnes podruhé vysávat, jako zpestření jsem v půl šesté ráno se spolubydlící spravovala konzoli, protože se nám kočička zamotala do závěsu, a když jsem ji vyhodila na chodbu, abychom mohly aspoň trochu spát, a z lítosti ji tam dala pelech, který stále ignoruje, protože má přece moji postel, a misku s vodou, aby moc netrpěla, využila toho a teď máme v chodbě rozstříkanou vodu. O pár hodin dříve se mi za vyexpedování na chodbu pomstila hovínkem, tak to po sobě aspoň umyla.
Fakt se těším, až zestárne. A jestli si ještě někdy pořídím kočku, tak jedině dospělou.

Divná

Vím to o sobě poměrně dlouho. Vždy jsem se cítila nějak zvláštně a připadala si jiná než ostatní. Poprvé se moje neschopnost jít s davem začala projevovat zhruba v 5 letech, kdy jsem odmítla hrát každý den vybíjenou popř. schovku v rozestavěném baráku. I když ta schovka mě ze začátku fakt bavila, protože jsme to měli od matky zakázáno.
Když všechny děti běžely domu na Arabelu, já nějak nechápala, proč by přednost měla dostat televize, když mě zrovna baví hrát si s pískem na vaření. Takže jsem nikdy neviděla všechny díly, byla jsem dost out a bylo mi to jedno.
Když ve 4. třídě všechny děti s učitelkou probíraly Dallas, připadala jsem si nad věcí, že "takovou blbost" - jak se vyjádřili moji rodiče - nesleduju. Když si to pustila babička, tak jsem samozřejmě nebyla schopná rozlišit, proč to je blbost, ale ani to ve mně nevyvolávalo touhu vidět další díl. Beztak jsem se děj chca nechca dozvídala ve škole.
Stejně tak mě minulo Beverly Hills, Michael Jackson, Kelly Family, Dawsonův svět a pár dalších. Mimoto jsem nikdy nepochopila krátkodobé šílenství okolo mistrovství světa v čemkoli a olympiád. Především moje spolužačky, které si celý rok na daný sport ani nevzpomněly, najednou hrozně rozuměly skoku do dálky, skoku o tyči, hokeji, běhu na x km, akrobatickému lyžování, běhu na lyžích a fotbalu. Samozřejmě záleželo na tom, v jakém sportu "jsme měli" největší šance na medaili.
Vzpomněla jsem si na to kvůli tomu, že je posledních pár dnů internet plný rychlobruslení a národní hrdosti. Nemám to ráda. Lidi, kteří si stěžují v ČR úplně na všechno a ani je nenapadne hnout prstem, jsou najednou hrdí Češi, protože někdo od nás rychle jezdí po ledě. Prostě jsem divná, ale já si myslim, že když už vlastenectví, tak celoroční. A začít by se mohlo s pravopisem. Shodou podmětu s přísudkem k národní hrdosti!
PS: Samozřejmě jsem ráda, když se prosadí někdo od nás, ale odmítám být hrdá na něco, co jsem v nejmenším neovlivnila. A nebudu šílet z rychlobruslení, když mě zajímá sjezdový lyžování a Šárka Záhrobská, která to světu taky natřela a skoro nikdo si jí nevšímá.