Vánoční

Když jsem byla malá, Vánoce jsem strašně prožívala, nutně jsem s matkou musela vykrajovat cukroví a plácat těsto do formiček, což po mě musela předělávat. Moct vyválet těsto byla pocta, i když to po mě opět bylo předěláno, jelikož jsem ho měla na každé straně jinak tlusté.
Když jsem zdobila stromek, nacpala jsem na něj všechny ozdoby, co jsem doma našla. Když se matka rozhodla vyrábět ozdoby ze slámy, vyráběla jsem taky. Třeba čtvereček ze 4 slaměných trubiček, který nedrží tvar... nebo taky trojúhelníček, který nedrží tvar.
Rodiče na nás poměrně dlouho a svědomitě hráli, že chodí Ježíšek, zvoní zvonečkem a ochutnává cukroví, který jsme mu připravili. Když jsem začala rozumovat nad tím, že Ježíšek zvoní vždycky když je táta pryč, načasovali na stromku elektrický žárovičky, aby se samy rozsvítily. Fakt bych jim na to skočila, kdyby matka s pohledem upřeným na hodiny nepřemítala nad tím, proč to ještě nesvítí. A ten tátův domavyrobenej časovač tam taky byl strašně nenápadnej.
Naše Vánoce vždy probíhaly trapně spořádaně. Jediný vzrůšo jsem zařídila já, když jsem propálila prskavkou koberec a matku to strašně sebralo, protože se fakt snaží mít to doma hezký a pak přijde nemehlo, co všechno zničí.
Posledních pár let se o Vánocích učím. Dárky kupuju na poslední chvíli (skoro), protože mi celý překvapený dojde, že už je vlastně prosinec, a že už je polovina prosince a už jsem ve skluzu.
Cukroví je to poslední, co by mě zajímalo. A tak každoroční matčin dotaz, co bych chtěla, odbíjím tím, že linecký, protože to je jediný cukroví, který mi opravdu chutná. A pečení už se dávno neúčastním.
Zachoval se rituál zdobení stromku (mou osobou, asi že jsem se k tomu jako malá vždycky tak hrnula), štědrodenní hádky, chudého tradičního oběda (díky kterému se ukázalo, že si dokážu zvyknout na všechno, když musím), slavnostní večeře, před kterou se matka tváří natěšeně a uštvaně zároveň, a já se při ní přejím bramborového salátu a zdržuju bratra od rozbalování dárků, všichni se tváří slavnostně a poslouchají nesnesitelné koledy (no dobře, tak na všechno si nezvyknu).
Nemám ráda Vánoce, to je nejspíš evidentní. Jsou to pro mě svátky přetvářky, falešný lásky k bližním a řečí o obžerství a štíhlé linii - já konám obžerství celoročně, ale moji rodiče žijí zdravě a i ten jeden týden jim způsobuje trauma.
I přesto je pár okamžiků, který mám ráda. Zavedla jsem doma dopisy Ježíškovi. Dáváme je na ledničku a je to rodinná povinnost. Hra na dětství a Ježíška se mi líbí. Stejně tak se mi líbí, když otec odejde ke stromku zazvonit na zvoneček, jako že už je tam Ježíšek. Samozřejmě to je taky můj výmysl, že to budem dělat i v dospělosti. Obyčejně mívám radost, když dárek potěší. Uvidíme, jak to dopadne letos.
Přeju všem pokud možno klidný Vánoce a hlavně odpočívejte a nepočítejte kalorie!

I.

Odteď budu spát chronologicky, pokud mě nenapadne nic lepšího.
Na maturitu jsem se učila vystresovaná jako blázen. V pokoji téměř nebyla pozorovatelná podlaha, protože přece musím mít všechno po ruce. K maturitě jsem nechtěla jít, abych si neudělala ostudu, ale překonala jsem se, protože prostě neumím zahazovat šance, dokud existuje naděje. I když ráno v autobuse jsem měla dojem, že nevím nic.
Nejsem žádnej Einstein a paměť mám hodně špatnou, ale maturitu jsem udělala. Ani nevim jak, ale sedět tam čtvrt hodiny mi přišlo málo, vzhledem k tomu, kolik bylo učiva. Dokonce i na vejšku mě vzali. Na tu, na kterou jsem chtěla jít uplně nejvíc ze všech a vůbec jsem nečekala, že by se mi to mohlo povést, protože testy byly neuvěřitelně těžký.
Ale tak je to se mnou vždycky, když se uklidním a smířím s tím nejhorším, dopadne to dobře. První přijímačky jsem napsala špatně, ale držela jsem se hesla, že naděje umírá poslední a ještě v Praze přespala, abych nemusela pořád brzo vstávat.
Druhý přijímačky jsem napsala rychle a přesvědčená, že z toho nic nemůže být, odjela z Prahy. Druhý den jsem tam jela na ústní pohovor. Vyrazila jsem o hodinu dřív, protože autobusy rády mívají zpoždění. Tento měl zpoždění hodinu kvůli bouračce, a když jsem na chvilku se všema ostatníma vylezla, tak mě a ještě jedný ženský ujel. Nadávala a lezla mi na nervy, protože jsem se snažila stopovat a ona se pořád táhla se mnou a na všechny, co nezastavili, ukazovala sprostý gesta. Jak mi pak má někdo zastavit, když se mnou je ženská, která na předchozí řidiče vztekle gestikuluje?
Nakonec jsem zamávala lístkem na autobus stejné firmy, ale jiné linky. Pronesla jsem k řidiči děkovnou řeč, zatímco ženská stále nadávajíc nastoupila za mnou a řidiče snad ani nepozdravila. Styděla jsem se, protože to vypadalo, že ke mě patří.
Na ústním jsem zřejmě udělala dojem, ale k přijetí to nestačilo. Možná bych byla přijatá na odvolání.
Poslední přijímačky jsem absolvovala aby se neřeklo, s tím, že aspoň dostanu propisku. Propiska ani nebyla s logem, což mě zklamalo, ale odčinili to tím, že mě přijali. A tak se ze mě stala medička.
První den na univerzitě jsem si ze školní knihovny odnesla krosnu (velkou jak já) s učebnicema a začala se učit. O rok později jsem se učit přestala, neb jsem ukončila studium, sama a dobrovolně, den před mým vyhozením.
Na koleji jsem měla tak úžasné spolubydlící, že nad tím zůstává rozum stát. Chodila jsem se učit do kuchyňky, abych je nebudila, když jsem potřebovala něco v pokoji, nerozsvěcela jsem si a používala světlo z chodby. Je to budilo, ale místo, aby mi něco řekly, budily mě zas ony ráno. Že se mi to nezdá a že jejich úsměvy, že je všechno super, jsou opravdu falešný, se ukázalo asi po půl roce. Prohodily jsme se na bytečku a začala sranda. V duchu příhod typu: spolubydlící mi rozbila konvici na čaj a vynadala mi za to, že jsem si ji blbě položila a ještě ji měla plnou vody a ona to musela uklízet.
Měla jsem tu školu ráda, měla jsem ráda i většinu lidí ze skupiny. Ale jsem ráda, že ze mě nebude doktorka. Je úžasný to studovat, ale praxe mě, řekněme že neláká. A uplně nejradší jsem za to, že jsem už nikdy neměla tak příšerný spolubydlící jako byly medičky.

Zamilovaná

První zkušenost s láskyplným citem jsem již zmínila. Ve školce jsem se zamilovala do zrzavého pihovatého tlustého chlapečka, který o mě nejspíš nejevil zájem. Pamatuji si pouze den jeho definitivního odchodu, protože dosáhl jistého vyského věku. Na rozloučenou dostal knížku o krtečkovi a já byla uražená, že ho vůbec netrápí, že se už neuvidíme. Pak jsem s nim 5 let chodila do školy a myslela si, že je to největší blbeček pod sluncem, protože ještě v 5. třídě neuměl pořádně číst.
Poté jsem byla dlouhá léta přesvědčená, že mě nikdo nemá rád a zůstanu do smrti sama a opuštěná. Až když mi bylo 10, zamilovala jsem se do nového spolužáka. Posílali jsme si po kamarádce dopisy. My dva naoplátku nosili dopisy jí a jeho kamarádovi. Oslovoval mě kotě a já to nesnášela.
Na gymplu jsem se zamilovala do blonďáka. Ošklivého a nepříliš chytrého, dle měho dnešního názoru, ale tenkrát jsem to viděla jinak. Když jsem se mu vnutila ke společné cestě na nádraží a on se moc nebránil, byla jsem v sedmém nebi.
Další mou velkou láskou byl zadaný Pražák. Tento románek se odehrál v mých patnácti letech a byl dokonale virtuální. On mi bez znalosti mé fotky tvrdil, že jsem krásná, a já pochybovala o jeho duševním zdraví. Po čtvrt roce jsem podlehla jeho tvrzením, že ví, že ho miluju.
Když jsme si poslali fotky, zkoumala jsem jeho obličej lupou, protože mi hlavně chtěl ukázat svou motorku. Ne, že by to bylo něco extra, ale mě bylo 15, jemu 23, a oba jsme z pouhé skutečnosti, že má motorku, byli paf.
První setkání proběhlo přes zákaz mých rodičů, kterým jsem oznámila, že je mi jedno, jestli mi to nedovolí, prostě si to nějak zařídím. Dvakrát jsem si to rozmyslela a na poslední chvíli setkání odvolala. Napotřetí jsem ráno prostě utekla z domova. On mi zkritizoval co se dalo, já s ním ze studu téměř nedokázala mluvit.
Na druhém setkání nebyly mé komunikační schopnosti o nic lepší. I dozvěděla jsem se co všechno pro něj dělají ostatní slečny a já nic. Pak si rozepnul kalhoty a stáhl mi do nich ruku. Potil se a divně dejchal, mě bolel loket a přemýšlela jsem, jestli se mu to vážně líbí, nebo si ze mě dělá srandu. Na rozloučenou mě poprvé políbil - oslintal mi půlku obličeje a pak mi do pusy strčil svůj slizskej studenej jazyk.
Následovalo období, kdy jsem se snažila sama sobě dokázat, že on není jedinej, a taky asi že nejsem tak špatná, aby si mě nikdo nevšiml. A tak se stalo, že jsem se párkrát nechala osahávat v temném koutě na vesnické zábavě, nicméně i toto mě poměrně rychle přešlo. Přibližně po tom, co se mi jeden chlapec velmi zalíbil a já si myslela, že spolu chodíme, zjevně mě vnímal trochu jinak, neboť se otázal, kdy se s ním vyspím, já se z odpovědi vykroutila a už ho nikdy neviděla.
Přibližně v té samé době jsem se strašně zamilovala do o 10 let staršího kluka. Byla jsem na horách a na lanovce jsem si sedla k jeho kamarádovi. Dva dny se mnou prokecal čistě o pohádkách a večerníčcích. Úžasně jsem si s ním zalyžovala a byly to snad jediné hory, kde jsem se bavila i mimo sjezdovku a netrpěla jsem svou společností. Je to jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek, protože mě za ten týden nestihl zklamat.
O panenství jsem přišla s elektrikářem a to víceméně ze zvědavosti, protože jsem se bála, že budu panna do smrti a nikdy se nedozvím, jaký je to pocit. Příšerně to bolelo a on to ohodnotil jako šaškárnu. A mluvil o tom jako o šaškárně i když jsem mu to zakázala. Z tohoto zážitku pro mne vyplynulo poučení, že vysokoškolačka s klukem z učňáku dohromady prostě nejde. A nic nebylo platné moje zbožné vzdychání nad jeho schopností dělat něco se zelenejma destičkama (jasně, že bych se to zvládla naučit možná rychleji a lépe než on, ale moc upřímnosti škodí).
Můj prozatím jediný snad trochu plnohodnotný vztah začal, když jsem byla na medicíně. Pro změnu začal virtuálně. Po měsíci každodenních hodinových hovorů jsme se sešli - samozřejmě to bylo fiasko, protože jsme se oba strašně styděli. A při dalším setkání už jsem měla spát u něj doma. Myslela jsem, že zešílím hrůzou.
Šaškárna, která proběhla s elektrikářem, se vzhledem k jeho rozměrům opakovala téměř při každém našem milování. Přesto se ke mně choval jako k nejkrásnější a nejúžasnější bytosti jakou kdy potkal. Zahrnoval mě dárky, co mu výdělek z brigády v supermarketu stačil, a já si chvilku musela zvykat, že to dělá čistě z radosti. Kdyby byl milionář, tak mám dnes pravděpodobně barák s bazénem a v garáži Porshe :-)
Byl mladší a jak já byla nevyzrálá, tak on dvojitě. Když se mu něco nezdálo, řešil to tak, že přestal komunikovat a zmizel. A tak jsem se jednou ocitla sama doma. Bez rozloučení, bez jakékoli zprávy, co se děje. Dělo se to, že jsem si v noci lehla na zem, protože mi s nim bylo vedro a on to pochopil jako rozchod. Dneska je to vtipný, ale tenkrát jsem myslela že zešílím. Stejně jako když jsem uprostřed nějakýho lesa něco špatnýho řekla a on se sebral a šel napřed. Sice měl pití a já ukrutnou žízeň, ale hrdost mi nedovolila ho dohonit. Až v jednom kopci jsem si sedla na kámen a rozbrečela se, že chci domů. Domů jsem myslela k němu domů. On to pochopil jako rozchod. Až asi po kilometru, když jsem mu posmrkala a probrečela všechny kapesníky, ho napadlo si promluvit.
Stejně nešťastně proběhl i rozchod, po kterém následovalo období plné činů, kterými se asi nikdy nikomu chlubit nebudu.
Mimo jiné mi kdosi založil na internetu účet a objednal mi venušiny kuličky. Samozřejmě jsem neznámou zásilku na dobírku odmítla. Jaké však bylo moje překvapení, když mi kdosi volal, že jsem si objednala erotické zboží, nevyzvedla si ho a musím tudíž zaplatit 300,-. Obvinila jsem svého EX, ale pravděpodobně neprávem. Dodnes nevím, kdo by to mohl být, a jestli nevymáhal onen virtuální sex shop své 300 na někom jiném, protože ode mě je nedostali.

Jedinečný "vkus"

Jako snad každé dítko, sváděla jsem i já s rodiči boj o image. Do určitého věku jsem ochotně nosila svetr s domečkem a ovečkami, méně ochotně baretku a boty po babičce zvané důchodky. Doteď nechápu, kdo vymyslel, že ty boty se mají nosit v zimě, protože v nich byla nehorázná kosa a strašně klouzaly. Navíc jsem vypadala trapně. Bohužel to nebyly jediné zděděné zimní boty. To jsem asi měla za to, že jsem odmítla sněhule.
Téměř celé dětství jsem byla na ježka a toužila po dlouhých vlasech. Nicméně rodiče soudili, že mám vlasů málo a nevypadalo by to dobře. Tak jsem chodila s rozcuchaným ježkem a byla peskována, že se ani na tu školní fotku neučešu.
Někdy kolem 4. třídy jsem se vzepřela a nechala si narůst vlasy po ramena. Před odchodem na gympl mi matka řekla, že mi vlasy trochu zastřihne, aby mi zhoustly. Vyrobila mi na hlavě cosi, co sama v mládí nosila, a když jsem brečela a nadávala, přesvědčovala mě, že je to přece hezký.
V pubertě jsem vzala image do vlastních rukou. Rozřezala jsem džíny po otci, k tomu na sebe navlíkla několik vrstev triček a košil. Účes nechala jsem si udělat dle matčiného přání u kadeřnice a pak ho přetvořila na natupírované nepřehlédnutelné háro. Další úpravy konaly se ve sklepě s žiletkou a červenou nebo fialovou barvou. Tenkrát to byl ještě úlet, dneska je červená nudná.
Mé image spočívalo v zakrytí veškerých feminních rysů a tupírování vlasů tak, aby žádný nebyl v přirozené poloze. K tomu patřila patka zakrývající půl obličeje. Nic jsem přes ni neviděla a všem dospělým pochybujícím o mém zdraví jsem tvrdila, že to je v pohodě, že mi vůbec nepřekáží.
Když mi došlo, že s vlasy už nic nevymyslím, protože jsem byla na ježka a nebylo co stříhat, zatoužila jsem po piercingu. První propíchnutí obočí odehrálo se doma v koupelně díky bratrově kamarádce a bratrově asistenci. Došla jsem k názoru, že to přece nic neni a ještě si párkrát propíchla ucho. Vždy to bylo na hodinu se spoustou krve a adrenalinu.
Mezitím mi dorostly vlasy a já usoudila, že bude cool, udělat si v nich pár dredů se zelenými korálky. Připadala jsem si fakt dost drsně.
Ve věku, kdy už si všichni mysleli, že mám rozum a žádné překvápko se konat nebude, jelikož jsem se piercingů vzdala a vlasy jsem měla s nudným blond melírem, jsem si podruhé, tentorkát sama, propíchla obočí. Měsíc na to jsem jela na výlet za kamarádkou a během 5 vteřin jsme se rozhodly, že chcem propíchnout jazyk. To jsme také uskutečnily. Navrch jsem dospěla k názoru, že potřebuju změnit barvu vlasů a vrátila se k oblíbené červené a aby nebyla nuda, větší část vlasů mám černou.
Má nejnovější image je však založena na barevých lacích na nehty.
Matka svou snahu mít elegantní feminní dceru vzdala když jsem začala chodit na kick box a úspěšně tak potlačila to málo ženskosti, co mi příroda nadělila.
Jsem heterosexuál a o změně pohlaví neuvažuji.

Smutná

Jako vyjukaný jedenáctiletý pískle jsem šla k přijímačkám na gympl. Asi měsíc dopředu jsem všem na základce oznámila, že je opouštím, protože odcházím na gympl. Ten, co jsem ho kopala do holeně, se mi pokusil nasadit brouka do hlavy, že se tam nemusím dostat, ale sebevědomě jsem ho odbyla, že to je nesmysl. A dál chodila na doučování, učila se čárky ve větách a dělit pod sebe. A děsila jsem se protijedoucích vlaků, neb jsme to nebrali a loni to v přijímačkách bylo. Doučování vymyslela a zařídila matka důvěřující mým schopnostem.
Na přijímačkách jsem asi 4x přerýsovala jeden trojúhelník, protože jsem se nemohla trefit do jednoho bodu, jak se mi klepaly ruce a bylo mi jasné, že o milimetr posunuté čáry způsobí, že mě nepřijmou. Po testech jsem z matky vymámila kazetu s muzikálem Evita, za to, že jsem se dostala. Výsledky přišly za 14 dnů.
Dmula jsem se pýchou jak nikdy předtím až do chvíle, kdy mi kamarádka neřekla, že ona teda byla 4. zatímco já pouze 14. - 19., což ona byla když šla na matematickou. Naštěstí šla do vedlejšího maloměsta, nicméně ocenila jsem to až po letech.
Do nové školy jsem šla nadšená, že teď bude všechno jinak. Najdu si kamarády budu chytrá a úspěšná a všechno bude super.
Bylo, ale až po sedmi letech, během kterých celá třída prodělala pubertu. Kluci se zajímali o holky a já byla jiná. Nebyly mi tudíž zvedány sukně (ano, matce se podařilo mi sem tam nějakou vnutit), nebylo mi práskáno s podprsenkou (stejně jsem do ní neměla co dát a dodnes se to nezměnilo), ale pozornosti jsem neušla. Jak málo se puberta projevila na mých vnadách, tak hodně se projevila na pleti a já obdržela přezdívku Vobluda. Godzilla se příliš neujala (v kinech byl hitem film Godzilla) a podobně dopadla i Beruška v černém, kterou mi taktéž přidělil můj nápadník a to o něco později, když přišel do kin film Muži v černém.
O jeho nápadnictví jsem se dozvěděla na škole v přírodě. Tradičně mě obtěžoval, rozčiloval... tak jak to kluci dělávají, když je jim 12 let. Jednou si ho při táboráku vzala stranou jedna z našich profesorek a vysvětlila mu, že holku, do který je zamilován, nesmí zlobit, ale měl by ji nějak potěšit, třeba jí upéct buřta. Já to zaslechla a tušila jsem, že bude zle. I seděla jsem v očekávání nejhoršího na pařezu u ohně a opékala špekáček, načež dorazil můj ctitel s oharkem na klacíku a mutujícím hlasem se zeptal: "Chceš buřta?"
Smůla byla, že já byla zamilována do kluka s vlnitými blond vlasy a modrýma očima. Dnes se mi v souvislosti s ním vybaví spíš velký zadek a strašná lordóza, oboje už tenkrát měl, ale já byla oslněna. (Asi jako když jsem si ve školce vybrala nejhloupějšího a nejošklivějšího chlapečka široko daleko, tohle bylo podobné.)
Před ostatními mě oslovoval Vobludo a to mě ničilo, ale chodili jsme spolu na nádraží a to jsem byla štěstím bez sebe, protože se se mnou bavil jako s člověkem. Jak málo mi tenkrát stačilo ke štěstí :-)
Přesně si pamatuji, kdo se poprvé odvážil mě oslovit křestním jménem a v jaké to bylo situaci. Ten šok nezapomenu.
Dalších pár let jsem byla smutná. Smutná jsem začínala být už na základce. Když jsem přišla na gympl, tak jsem doma poměrně často brečela, že už tam nechci. Ale taky jsem si byla vědoma toho, jak by dopadl můj návrat na základku. Zvolit jinou základku mi bylo zakázáno. Beztak by to asi dopadlo stejně.
Můj smutek se prohluboval a já se svěřila kamarádce. Ta mi oznámila, že je to prej normální a že se to srovná. Tak jsem byla smutná dál a čekala, až se to srovná. Jenže se to horšilo a horšilo a já si z té doby téměř nic nepamatuju. Dělala jsem jen to, co jsem musela a pak jsem propadla smutku a zalejzala aby mě nikdo neviděl a nemluvil se mnou.
Po čase jsem se svěřila jiné kamarádce, že mám tak strašný pocity, že si představuju, jak se řežu a teče mi krev. Byla jsem přesvědčená, že fyzická bolest by mi pomohla. Tušila jsem, že potřebuju psychiatra a asi jsem od ní chtěla podvědomě impuls, že k němu mám jít. Křičela na mě, že jsem magor a ať jsem zticha.
O pár měsíců později, během letního tábora, kde jsem měla byla jako praktikantka (vyklubala se z toho pomocná síla v kuchyni) jsem pilníčkem z manikúry nabrousila jakousi imitaci skalpele, taktéž z manikúry, a okolí tvrdila, že jsem šáhla někam do křoví. Skutečnost znal jen kluk z pasťáku, můj ctitel. Byl se mnou, když mi bylo hnusně a sliboval, že i do smsek klidně přepíše Bibli. Nedostal k tomu příležitost.
Teď už jsem věděla, že psychiatra potřebuju. Chtěla jsem počkat do 18 a vyloučit z toho rodiče. Vydržela jsem 3/4 roku. Pak jsem s pocitem, že jestli něco neudělám, tak se do měsíce zabiju, ukázala matce jizvy a řekla, že musím k psychiatrovi. Všichni společně jsme to obrečeli a já po pár pilulkách začala vnímat svět okolo s novou nadějí, že mi bude líp.
Ve škole jsem to po čase většině spolužáků řekla a ti to řekli všem ostatním, takže snad nebyl jediný člověk, kdo by o mě nevěděl, že jsem ta, co chodí k psychiatrovi. Ale to jsem se dozvěděla až po spoustě let. Poslední dva roky na gymplu jsem prožila dá se říct spokojeně, v iluzi, že konečně někam patřím a mám kamarády, a představě, že ze mě bude psychiatr a já budu pomáhat lidem jako jsem já.
Během svého smutku jsem samozřejmě zvládla první cigaretu. Ono se ukázalo, že je mi z toho strašně zle a to trochu přebije smutek. Tak se ze mě stal občasný kuřák-somrák. První krabičku jsem si koupila asi po dvou letech občasného kouření, protože mi přestalo somrování stačit a už to vážně bylo trapný. Nepamatuju se na ni.
Nepamatuju se ani na první alkohol, ale vím, že jsem si připadala děsně drsně. Připadala jsem si tak totiž téměř do konce středoškolského studia. Osmnáctiny to trochu pokazily.
Pila jsem zřídka a stačilo mi málo. Poté jsem si všem stěžovala na svůj těžkej osud. Jako ztracená existencě bych určitě uspěla.Dvakrát jsem se opila tak, že se za to stydím ještě dneska. Poprvé mě kluci hlídali na záchodě a já si málem skřípla hlavu prkýnkem. Pak jsem (už jsem si domyslela jak) skončila v jednom spacáku se zadaným spolužákem. Podruhé jsem rozbila flašku, pořezala se na tváři a šla pryč brečet.
Od tý doby jsem hodná.

Příliš samostatná

Celý můj život už od útlého věku provází slova "já sama!".
Dobře to dokumentují 4 fotky z jakéhosi výletu v horách. Dítě sedí v sedačce a nespokojeně si stahuje kulicha. Dítě sedí v sedačce a z plných plic řve. Dítě konečně stojí na zemi a neřve. Dítě se tváří spokojeně a samo vyráží na průzkum okolí.
Když jsem se naučila lyžovat, chtěla jsem se naučit chytat kotvu u vleku. Obouruč jsem to docela zvládla a tak jsem vlekaři pyšně oznámila, že "Já sama!". Vlekař se zatvářil pochybovačně. Musela jsem mu ukázat, jak strašně se mýlí, a zkusila chytit kotvu jednou rukou. Vlekař můj pokus ocenil smíchem a další kotvu mi podal sám. Cítila jsem se strašně pokořeně.
Dvojitý "já sama" pokus jsem uskutečnila s kotvou pro dva lidi. Lyžovala jsem s otcem a s ním i jezdila na vleku. On měl kotvu u kolen, já na zádech. Rozhodla jsem se, že pojedu sama. Otec si frajersky hodil kotvu mezi nohy, mně se to strašně líbilo a rozhodla jsem se, že to chci taky. Kopec jsem vyjela zoufale zavěšená za ruce.
Sama jsem se naučila Ř. V mém podání se "zikalo zepa". Logopedka doporučila cvičení a matka se poctivě snažila se mnou cvičit. To jsem odmítla. Ale jakožto urážlivé a vzpurné stvoření jsem často trucovala. Trucování mě nebavilo, ale hrdost mi nedovolila se vzdát. A tak jsem díky své pýše naučila řikat Ř. Sama samozřejmě.
Sama jsem se učila číst a počítat. V noci jsem počítala ovečky a volala na matku přes celý barák, "Co je po 199?!?!?".
Sama jsem vysadila okno a shodila ho na bratra. Můj sourozenec své zarámování ocenil srdceryvným křikem, který matka slyšela až k sousedům, kde zrovna byla.
To vše vyústilo v příliš samostatné myšlení.
Na gymplu jsem jednomu profesorovi vyložila, že nemá pravdu a jak hodnotím situaci já. Vyčítal jedné spolužačce, že se nedostavila na školní výlet aniž by mu donesla lístek od rodiče, že nebude přítomna. Že já se naopak dostavila, ale on se se zbytkem třídy nedostavil na místo setkání a vůbec se po mně nesháněl, byla drobnost nehodná jeho pozornosti.
A korunovala jsem to tím, že jsem profesorku češtiny požádala, aby nám nevykládala děj knížek, protože z nich pak nic nemám, když si je chci přečíst. To jsem ještě byla hloupá a netušila, jak kreativní je její výklad knih. Nakonec jsem se bavila při čtení dvakrát tolik - autorovým příběhem a její fantazií, která z toho udělala něco zcela jiného.

Bylo nebylo

Splozena jsem byla údajně díky čisté horské vodě. A už od narození, byla jsem utužována a především otužována. Matka mě jako správná manželka povila otci k narozeninám. Dle vyprávění bylo tolik sněhu, že tlačila kočár i z kopce. Otec takový dáreček naprosto nečekal a tak jsem byla přivezena do nevytopeného baráku, což občas s hrdostí zmiňuje, neb tím jeho zásluhou počalo mé otužování.
Má asi první vzpomínka je odjezd na hory, byly mi dva roky a strašně jsem se divila, že miminko (můj bratr) s námi nepojede.
Druhá vzpomínka je z téhož období. Strašně chumelí, já mám na sobě kombinézu, lyžařské brýle přes půl obličeje, kulicha, stojím na plastových lyžičkách a můj otec mě táhne na provázku. Připadala jsem si jako machr, i když jsem to neuměla pojmenovat.
Po výbuchu Černobylu jsme byli s bratrem dlouhá léta široko daleko jediné děti se slamáčkem. Strašně jsem se styděla a nenáviděla to, ale slamák jsem si nesundala, neb jsem byla pod dohledem. A co hůř! Od 11 do 15 hod jsme nesměli být dlouho na slunci. Taktéž kontrolováno. Během několika let přišlo zlepšení v podobě návodu na domácí výrobu kšiltovek. Trochu nám ty kšilty visely do očí, ale konečně jsme měli kšiltovky!
Do školy jsem šla pyšně s krásnou fialovou aktovkou. Těšila jsem se, byla jsem zvědavý dítě (je ze mě zvědavý dospělec) a představovala si, co všechno se dozvím a jak to bude super. Byla jsem mezi prvními šesti, co směli psát plnicím perem místo tužky. To vyneslou mou pýchu na samý vrchol a pak následovaly samé pády. Psala jsem ošklivě a dostávala 4 z diktátů i když jsem je měla bez chyby a nechápala, co je to za spravedlnost. Přišlo mi hloupé slabikovat slovo máma a tak jsem ho přečetla vcelku a dostala vynadáno, že neposlouchám. Tak jsem začala ve škole zlobit. Tiše a nenápadně jsem si kreslila. Ve čtvrté třídě jsem si z nudy točila s pravítkem, a dostala za to hrozně vynadáno. Na třídních schůzkách si učitelka stěžovala, že při mluvení moc hýbu rukama. A já se naopak cítila rozladěna tím, že si nikdo nevšímá mé snahy hlásit se. Matka mi vysvětlila, že oni vědí, že to vím, a tak vyvolají radši někoho jiného, o kom to neví. Tak jsem se hlásit přestala, když to vědí... Na další třídní schůzce si učitelka stěžovala, že se nehlásím. A já se od té doby zatvrzele stále nehlásím.
V páté třídě se do mě zamilovali asi tři kluci. Jeden mě neustále lechtal, kdykoli jsem stála zády do prostoru. Asi do 15 jsem pak měla tik a zbila každýho, kdo mi prošel za zády dostatečně pomalu. Druhý mě pravidelně doprovázel domů a já ho za to kopala do holeně. Třetí mi jen občas dal pusu. Při té první mě chytl za hlavu ve frontě na oběd a já se ve snaze vytrhnout strašně praštla o zeď. O pár měsíců později mě poplival, obrečela jsem to a zmizela z té hnusné školy, kde mě nikdo neměl rád, na gympl do okresního města.