Chlupatý kočičí terorista se po příchodu do nového domova chová specifickým způsobem, který si jeho oběti mylně vykládají jako strach. Ve skutečnosti je to mapování terénu, který je jenom jeho. Za skříň se člověk nevejde, takže je to logicky jenom kočičí prostor. Toto chování má ale ještě jeden, mnohem rafinovanější, rozměr. Kočka manipulátorka tak od začátku přesvědčuje své oběti, že ji mají rozmazlovat. Nechá si vnutit mnoho dobrot, než se vydá člověku, který si zatím naivně začne říkat páníček či chovatel, zabrat zbytek území.
Kočka spoléhá na svou roztomilost a lidskou neznalost věci.
Základní kočičí potřeba je sedět na okenním parapetu. Je tudíž potřeba zbavit se všech těch zelených nesmyslů, co tam překážej. Některé kočky je žerou, ty netrpělivější je shazují a tváří se, že to bylo v zápalu lovu na virtuální kořist za oknem. Zatímco tzv. páníček obdivuje, jak je kočička roztomilá, a vyhazuje jedovaté květiny, aby se kočička neotrávila, posléze všechny květiny, aby nemusel denně uklízet, kočka se začíná po bytě procházet s vítězně vztyčeným ocáskem.
Další důležitou kočičí činností je předstírání hlubokého spánku, ze kterého se zázračnou rychlostí budí kdykoli se člověk přiblíží ke zdroji kočičích dobrot. Ke spaní je potřeba pelíšek. A protože předstírá spánek opravdu často, potřebuje spoustu pelíšků. S výjimkou místa, které jí člověk určil, se vyspí kdekoli. S postupným zabíráním území se množí její pelíšky a roste vynalézavost – pelíšek pod kobercem budiž toho důkazem. Kočičí plnič misky se musí připravit na den, kdy se poprvé probudí připlácnut na kraji postele vedle roztomile roztažené kočičky, zatímco dny bude trávit přesvědčováním, že klávesa caps lock (ani žádná jiná) není vhodný polštářek, protože tak už to zůstane dokud ty dva smrt nerozdělí.
Všechny kočky mají silný destruktivní instinkt. Lidé toto chování rádi nazývají hrou a poskytují kočce mnoho příležitostí k praktikování této činnosti. Zverimexy a knihy o chovu koček jsou samozřejmě pod vlivem kočičí lobby. Škrabadla ke stropu, kočičí fontánky na pití, milion druhů hraček a bonbonků, který kočička nutně potřebuje, aby byla zdravá a spokojená... to nemůže bejt nic jinýho, než výsledek kočičí manipulace a nadvlády. A kočka pak stejně bude škrábat křeslo, protože si přece nebude ničit svoje zánovní škrabadlo. V testování je rafinovaná lest, zakázat kočce hračku a nechat ji v iluzi, že si ji ukradla a přivlastnila.
Mazlení, které bývá vykládáno jako kočičí příchylnost k člověku, je ve skutečnosti prokazování laskavosti. Kočka se mazlí, když se jí chce, ne když se chce člověku. Ten jí samozřejmě téměř vždy vyhoví, protože ona je přece tak roztomilá. Klidně ji nechá udělat si polštářek z jeho ruky, i když by tu ruku rád používal, protože svou kočku bezmezně miluje a rád se ukájí iluzí, že ona jeho také, a dokazuje mu to tím, že si z něj udělala pelíšek.
Existují teorie popisující kočičí odolnost proti používání věcí k tomu, k čemu jsou určené. Jedna je založená na přesvědčení, že kočky mají vlastní hlavu a chtějí to lidem ukázat. Nakupte kočičí hračky a kočka vám stejně posbírá kolíčky a houbičky na nádobí. Ona ví prostě nejlíp, co se hodí na hraní. S plastovejma myšičkama se člověk může jít vycpat.
Někteří naivové se zase domnívají, že kočka se chce účastnit na veškerém dění ve svém teritoriu. Zalehávání počítače a zapínání různých funkcí, u kterých člověk není schopen objevit, jak to ta kočka udělala, je prostě pomáhání. Počůrání záchůdku 5 vteřin po vyčištění je podle nich asi taky nějaký druh pomáhání.
Kočky jsou zrádná stvoření, stejně jako je zrádná radost jejich obětí z toho, že si kočička přinesla hračku, aby si s ní hráli. Jednou na ně bude jejich kočka mňoukat, že si potřebuje hrát, tak ať se koukaj zvednout a jít plnit její přání. Jenže který jiný tvor by tak pilně pomáhal?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
