V.

Druhý rok na druhé vysoké škole.
Bez lékové podpory jsem měla dojem, že už patřím mezi normální lidi. Ten dojem mi vydržel tak dva měsíce, pak jsem zjistila, že má babička rakovinu. Po dalším půl roce jsem začala hledat na internetu psychology, pak psychiatry a koncem školního roku už jsem zas byla na práškách, zoufalá, že z toho nikdy nevybřednu.
Taky jsem si přála zamilovat se, abych zase něco cítila. Pokud možno pozitivního. Klidně nešťastně, abych se aspoň opět naučila snít.
Měla bych si dávat pozor na to, co si přeju. Zamilovala jsem se hned několikrát, vždy nešťastně a nutno dodat, že až na jeden případ i velmi povrchně. Snít jsem se nenaučila. Netuším, na co myslím před spaním, ale na svého neexistujícího prince určitě ne. Naštěstí mám teď prášky, po kterých spím jako dřevo, tak je mi to jedno. Bohužel po nich spím jako dřevo i v jednu odpoledne a vymotám se až když se mi cpe do obličeje mokrej psí čumák, kterýmu dělám náhradní paničku.
Měsíc, možná dva, po tom, co jsem se nechala zpráškovat v naději, že bude líp, babička umřela. I když to byl rok, co byla nemocná, to pro mě byl šok a já přestala komunikovat s lidma okolo. Snad až na jednu nebo dvě výjimky, plus lidi, kterým jsem se nemohla vyhnout. Jednou z výjimek byl předmět mé lásky (kterým byl samozřejmě zadaný muž) a já prázdniny strávila v relativně spokojeném obluzení mysli, které překonalo i ztrátu kamaráda, a další podřadnou (a hrozně špatně placenou) práci, kterou jsem vzala, abych měla důvod nebýt doma s rodiči. Tak moc obluzena, abych strávila jejich přístup, jsem zas nebyla. Že mě nedostatečně informovali o babiččině nemoci a já pak ze dne na den zjistila, že mě nevnímá, a pak mi najednou umřela, byla samozřejmě moje vina, protože jsem se málo zajímala.
Za odměnu jsem chtěla jet po prázdninách do Chorvatska, tentokrát sama, bez kamarádů, který třeba snesu. Nakonec jsem se za odměnu učila na zkoušku, protože jsem to sice zkusila stihnout tak, abych mohla vyrazit do cizích krajů, ale po spatření zadání jsem zjistila, že znám málo, a ani to nezkusila. Z dalšího pokusu jsem odešla úspěšně (podle mých měřítek) a na pana profesora si vzpomenu kdykoli zavadím myšlenkou o vepřovou kotletu nebo perskou kočku.

Stárnutí aned čím jsem starší, tím méně dospělá si připadám

Jako malá jsem všechno chtěla dělat sama, protože jsem už přece velká holka, co si dokonce zvládne sama zavázat tkaničky a chytnout kotvu u vleku. Vzpomínka na situaci, kdy moje dospěláctví selhalo a já si nechytla kotvu, i když jsem vlekaři velkohubě vykládala, že "já sama", mě dodnes pronásleduje.
Když mi bylo 15 a já dostala občanku, bylo mi jasný, že jsem dospělá, jen musim počkat tři roky, než to dojde i státu. V 18 jsem byla pyšná, že už mám práva jako každej jinej a můžu pít alkohol oficiálně a volit a podílet se tak na budoucnosti státu, protože jedině můj rozumný úsudek všechno vyřeší. Byla jsem netrpělivá a chtěla všechno hned.
Teď je mi skoro 25 a necítím se dospělá, možná to spíš nevnímám. Netrpělivost a touha všechno dokázat ze mne vyprchává. Stávám se nerudnou a shovívavě chápající bytostí zároveň (v tom druhém optimisticky hledám známky zmoudření). Chuť všechno vědět a všechno znát je taky zakuta do nevědomí, což moudře odůvodňuji tím, že nikdy nemůžu pořádně rozumět všemu, a spoustu věcí jsem s výrazem znalého člověka odsoudila coby nezajímavé nebo zájmu nehodné.
Prvním velkým důkazem mého stáří bylo uvědomění si, že můj dlouholetý kamarád dědkovatí. Z trpělivého kluka, kterého nic nerozhodí, se stal brbající chlápek, zatímco ze mě, která byla ta malá netrpělivá a energická, je teď ta shovívavá a nad věcí.Budu za 10 let brblat, že jsem do toho obchodu neměla lézt, protože je tam u pokladny strašná fronta - 4 lidi? A co si budu za 10 let myslet o stárnutí? :-)
Jak může být stáří vnímáno jako moudré, když se stárnutí projevuje i ztrátou zájmu o spoustu věcí? Včera jsem zaslechla v supermarketu rozhovor dvou postarších paní o tom, že si dávají nákup do igelitek podle systému mléčné k mléčnému a podobně, zatímco někdo to tam dává halabala. Takhle dopadnu a budu po ostatních chtít, aby ocenili mou moudrost? Život mě přece naučil skládat nákup...
Snad budu jedna z těch, které v životě pubertální zvídavost a otevřená mysl neopustila zcela. Třeba mě život naučí i jiné věci než skládat nákup a nebudu muset vyžadovat úctu k věku ;)
PS: Nákup skládám halabala ;)