V.

Druhý rok na druhé vysoké škole.
Bez lékové podpory jsem měla dojem, že už patřím mezi normální lidi. Ten dojem mi vydržel tak dva měsíce, pak jsem zjistila, že má babička rakovinu. Po dalším půl roce jsem začala hledat na internetu psychology, pak psychiatry a koncem školního roku už jsem zas byla na práškách, zoufalá, že z toho nikdy nevybřednu.
Taky jsem si přála zamilovat se, abych zase něco cítila. Pokud možno pozitivního. Klidně nešťastně, abych se aspoň opět naučila snít.
Měla bych si dávat pozor na to, co si přeju. Zamilovala jsem se hned několikrát, vždy nešťastně a nutno dodat, že až na jeden případ i velmi povrchně. Snít jsem se nenaučila. Netuším, na co myslím před spaním, ale na svého neexistujícího prince určitě ne. Naštěstí mám teď prášky, po kterých spím jako dřevo, tak je mi to jedno. Bohužel po nich spím jako dřevo i v jednu odpoledne a vymotám se až když se mi cpe do obličeje mokrej psí čumák, kterýmu dělám náhradní paničku.
Měsíc, možná dva, po tom, co jsem se nechala zpráškovat v naději, že bude líp, babička umřela. I když to byl rok, co byla nemocná, to pro mě byl šok a já přestala komunikovat s lidma okolo. Snad až na jednu nebo dvě výjimky, plus lidi, kterým jsem se nemohla vyhnout. Jednou z výjimek byl předmět mé lásky (kterým byl samozřejmě zadaný muž) a já prázdniny strávila v relativně spokojeném obluzení mysli, které překonalo i ztrátu kamaráda, a další podřadnou (a hrozně špatně placenou) práci, kterou jsem vzala, abych měla důvod nebýt doma s rodiči. Tak moc obluzena, abych strávila jejich přístup, jsem zas nebyla. Že mě nedostatečně informovali o babiččině nemoci a já pak ze dne na den zjistila, že mě nevnímá, a pak mi najednou umřela, byla samozřejmě moje vina, protože jsem se málo zajímala.
Za odměnu jsem chtěla jet po prázdninách do Chorvatska, tentokrát sama, bez kamarádů, který třeba snesu. Nakonec jsem se za odměnu učila na zkoušku, protože jsem to sice zkusila stihnout tak, abych mohla vyrazit do cizích krajů, ale po spatření zadání jsem zjistila, že znám málo, a ani to nezkusila. Z dalšího pokusu jsem odešla úspěšně (podle mých měřítek) a na pana profesora si vzpomenu kdykoli zavadím myšlenkou o vepřovou kotletu nebo perskou kočku.

Stárnutí aned čím jsem starší, tím méně dospělá si připadám

Jako malá jsem všechno chtěla dělat sama, protože jsem už přece velká holka, co si dokonce zvládne sama zavázat tkaničky a chytnout kotvu u vleku. Vzpomínka na situaci, kdy moje dospěláctví selhalo a já si nechytla kotvu, i když jsem vlekaři velkohubě vykládala, že "já sama", mě dodnes pronásleduje.
Když mi bylo 15 a já dostala občanku, bylo mi jasný, že jsem dospělá, jen musim počkat tři roky, než to dojde i státu. V 18 jsem byla pyšná, že už mám práva jako každej jinej a můžu pít alkohol oficiálně a volit a podílet se tak na budoucnosti státu, protože jedině můj rozumný úsudek všechno vyřeší. Byla jsem netrpělivá a chtěla všechno hned.
Teď je mi skoro 25 a necítím se dospělá, možná to spíš nevnímám. Netrpělivost a touha všechno dokázat ze mne vyprchává. Stávám se nerudnou a shovívavě chápající bytostí zároveň (v tom druhém optimisticky hledám známky zmoudření). Chuť všechno vědět a všechno znát je taky zakuta do nevědomí, což moudře odůvodňuji tím, že nikdy nemůžu pořádně rozumět všemu, a spoustu věcí jsem s výrazem znalého člověka odsoudila coby nezajímavé nebo zájmu nehodné.
Prvním velkým důkazem mého stáří bylo uvědomění si, že můj dlouholetý kamarád dědkovatí. Z trpělivého kluka, kterého nic nerozhodí, se stal brbající chlápek, zatímco ze mě, která byla ta malá netrpělivá a energická, je teď ta shovívavá a nad věcí.Budu za 10 let brblat, že jsem do toho obchodu neměla lézt, protože je tam u pokladny strašná fronta - 4 lidi? A co si budu za 10 let myslet o stárnutí? :-)
Jak může být stáří vnímáno jako moudré, když se stárnutí projevuje i ztrátou zájmu o spoustu věcí? Včera jsem zaslechla v supermarketu rozhovor dvou postarších paní o tom, že si dávají nákup do igelitek podle systému mléčné k mléčnému a podobně, zatímco někdo to tam dává halabala. Takhle dopadnu a budu po ostatních chtít, aby ocenili mou moudrost? Život mě přece naučil skládat nákup...
Snad budu jedna z těch, které v životě pubertální zvídavost a otevřená mysl neopustila zcela. Třeba mě život naučí i jiné věci než skládat nákup a nebudu muset vyžadovat úctu k věku ;)
PS: Nákup skládám halabala ;)

Afinita kočičího teroristy k dané věci je přímo úměrná zákazu věc ničit popřípadě lidské potřebě věc používat.

Chlupatý kočičí terorista se po příchodu do nového domova chová specifickým způsobem, který si jeho oběti mylně vykládají jako strach. Ve skutečnosti je to mapování terénu, který je jenom jeho. Za skříň se člověk nevejde, takže je to logicky jenom kočičí prostor. Toto chování má ale ještě jeden, mnohem rafinovanější, rozměr. Kočka manipulátorka tak od začátku přesvědčuje své oběti, že ji mají rozmazlovat. Nechá si vnutit mnoho dobrot, než se vydá člověku, který si zatím naivně začne říkat páníček či chovatel, zabrat zbytek území.
Kočka spoléhá na svou roztomilost a lidskou neznalost věci.
Základní kočičí potřeba je sedět na okenním parapetu. Je tudíž potřeba zbavit se všech těch zelených nesmyslů, co tam překážej. Některé kočky je žerou, ty netrpělivější je shazují a tváří se, že to bylo v zápalu lovu na virtuální kořist za oknem. Zatímco tzv. páníček obdivuje, jak je kočička roztomilá, a vyhazuje jedovaté květiny, aby se kočička neotrávila, posléze všechny květiny, aby nemusel denně uklízet, kočka se začíná po bytě procházet s vítězně vztyčeným ocáskem.
Další důležitou kočičí činností je předstírání hlubokého spánku, ze kterého se zázračnou rychlostí budí kdykoli se člověk přiblíží ke zdroji kočičích dobrot. Ke spaní je potřeba pelíšek. A protože předstírá spánek opravdu často, potřebuje spoustu pelíšků. S výjimkou místa, které jí člověk určil, se vyspí kdekoli. S postupným zabíráním území se množí její pelíšky a roste vynalézavost – pelíšek pod kobercem budiž toho důkazem. Kočičí plnič misky se musí připravit na den, kdy se poprvé probudí připlácnut na kraji postele vedle roztomile roztažené kočičky, zatímco dny bude trávit přesvědčováním, že klávesa caps lock (ani žádná jiná) není vhodný polštářek, protože tak už to zůstane dokud ty dva smrt nerozdělí.
Všechny kočky mají silný destruktivní instinkt. Lidé toto chování rádi nazývají hrou a poskytují kočce mnoho příležitostí k praktikování této činnosti. Zverimexy a knihy o chovu koček jsou samozřejmě pod vlivem kočičí lobby. Škrabadla ke stropu, kočičí fontánky na pití, milion druhů hraček a bonbonků, který kočička nutně potřebuje, aby byla zdravá a spokojená... to nemůže bejt nic jinýho, než výsledek kočičí manipulace a nadvlády. A kočka pak stejně bude škrábat křeslo, protože si přece nebude ničit svoje zánovní škrabadlo. V testování je rafinovaná lest, zakázat kočce hračku a nechat ji v iluzi, že si ji ukradla a přivlastnila.
Mazlení, které bývá vykládáno jako kočičí příchylnost k člověku, je ve skutečnosti prokazování laskavosti. Kočka se mazlí, když se jí chce, ne když se chce člověku. Ten jí samozřejmě téměř vždy vyhoví, protože ona je přece tak roztomilá. Klidně ji nechá udělat si polštářek z jeho ruky, i když by tu ruku rád používal, protože svou kočku bezmezně miluje a rád se ukájí iluzí, že ona jeho také, a dokazuje mu to tím, že si z něj udělala pelíšek.
Existují teorie popisující kočičí odolnost proti používání věcí k tomu, k čemu jsou určené. Jedna je založená na přesvědčení, že kočky mají vlastní hlavu a chtějí to lidem ukázat. Nakupte kočičí hračky a kočka vám stejně posbírá kolíčky a houbičky na nádobí. Ona ví prostě nejlíp, co se hodí na hraní. S plastovejma myšičkama se člověk může jít vycpat.
Někteří naivové se zase domnívají, že kočka se chce účastnit na veškerém dění ve svém teritoriu. Zalehávání počítače a zapínání různých funkcí, u kterých člověk není schopen objevit, jak to ta kočka udělala, je prostě pomáhání. Počůrání záchůdku 5 vteřin po vyčištění je podle nich asi taky nějaký druh pomáhání.
Kočky jsou zrádná stvoření, stejně jako je zrádná radost jejich obětí z toho, že si kočička přinesla hračku, aby si s ní hráli. Jednou na ně bude jejich kočka mňoukat, že si potřebuje hrát, tak ať se koukaj zvednout a jít plnit její přání. Jenže který jiný tvor by tak pilně pomáhal?

IV.

Během druhého semestru mého "nového" studia jsem konečně překonala rozchod s mým asi prvním a zatím posledním přítelem. Samozřejmě se to událo neplánovanou přestávkou v komunikaci, z čehož pro mě plyne ponaučení do budoucna. Nezbývá mi než doufat, že už si ono své bláznění nezopakuji, nebo to aspoň příště nebude trvat tak dlouho.
Dokonce jsem se opět přes internet zamilovala. Onen chlapec zjevně nevěděl, co se sebou, a tak mi po několika slibných schůzkách sdělil, že jsem pro něj moc hodná a chtěl by kvůli mně zůstat ve městě, ve kterém být nechce. Načež potkal svou osudovou, kvůli které plánoval zůstat. Přesvědčení, že ho podvádí, ho dohnalo k další schůzce se mnou, už vážně nevim, nakolik jsem byla informována, faktem ovšem je, že jsem měla sloužit coby pozvednutí jeho samčího sebevědomí. Vybral si špatně, i když byl velmi přitažlivý, svou melancholií a rozervaností především, když se na to dívám zpětně.
Chtěla jsem se s ním sejít ještě jednou a dát mu pár facek za to, že mě sváděl a pak si vybral zase ji. Sešel se se mnou až po dlouhé době, kdy jsem vychladla, a cítila pouhé znechucení nad tím, že mě stále chce svádět.
Prázdniny jsem strávila opět podřadnými pracemi a to poté, co jsem odmítla pracovat jako prodavačka jistého tabáku. Celodenním postáváním velmi trpěla má kolena. Plnou prodejnou a vedoucí dělající vše pro to, aby nemusela taky pracovat, trpěla má duše natolik, že jsem pravidelně prodělávala a rozhodla se už více netrápit prací zdarma. Byla jsem zlá a nejzlejší, protože jsem řekla svůj názor, ale tak už to se mnou bývá.
A tak jsem začala chodit na jednorázové brigády do supermarketu. Byla jsem sama sobě vlastním pánem, protože jsem si vybrala kdy a kam půjdu, a jako brigádníka mě nikdo ničím nedusil.
Za odměnu jsem odjela na dovolenou na Slovensko. Padly na to téměř všechny mé uspořené peníze. Padl také plán jet se po horách potulovat sama. Asi bych se tam bála, minimálně chvílema, obzvláště poté, co mi matka předvedla několik srdceryvných scén, že mě zardousí medvěd.
Takto se mnou jel spolužák o kterém jsem si myslela, že bych si s nim mohla rozumět. Máme pár společných, především letních témat, nicméně jsme nesourodé typy a já ho po delší době nemůžu vystát, což se potvrdilo i na výletě. Jsem prostě příliš impulzivní, protože co nemůžu vystát nejvíc jsou jeho rady a snaha pomoci. Nebylo to špatné, vlastně mi nic nedělal, ale tak nějak... radši příště bez něj. Ale bylo tam krásně. Doporučuju návštěvu Ochtínské aragonitové jeskyně, jako že já jen tak něco nedoporučím.
A tak jsem plna energie a po celoprázdninové dřině absolutně bez peněz započala další semestr.

3 týdny

Nemám moc ráda zvířata. Hmyzu se štítím, z pavouků mám fobii, psů se uplně normálně bojim, ze slepic a kachen (hlavně těch babiččiných) mám noční můry (už jste škubali kachnu?), křečíčci ani myšičky mi nepřijdou roztomilí, morčata jsou divný, atd. Miluju akorát králíčky a kočičky.
Králíčky jsem svojí láskou děsila už v dětství, když jsem se pokoušela je vodit kolem baráku na šále jako na vodítku. Samozřejmě se vysmekávali, tak jsem přešla na provázek, jenže to mi jich bylo zas líto, takže jsem zůstala u snahy vymezit jim prostor kam smí, a zkoušela na chvilku odejít, jestli králíček zdrhne.
Další králíček, který se stal objektem mé pozornosti byl na koleji na medicíně. Jediná jsem ho pouštěla z klece, krmila a klec čistila. I byla jsem též jediná, koho snesl. Na veterině se ke mě vrhal, ať ho zachráním. Marně. Kdyby neznačkoval rohy, tak se třeba zamyslím.
Na přírodovědě jsem zatoužila vlastnit kočičku. Při první příležitosti jsem si svůj sen splnila a teď toho tajně lituju. Vzala jsem si z útulku pubertální koťátko. Krásné, hodné, milé, ale prostě pubertální. Po třech týdnech, kdy jsme si prošli rýmičkou (tvářila se, že už to má za pár a mám ji nechat v klidu sejít ze světa), mrouskáním (roztahovala se na stole, kopala nožičkama a já jí litovala), si u nás zvykla a teď nám ukazuje, co to znamená, mít kočku v pubertě.
Několikrát denně ji popadne amok a lítá po bytě jako splašená. Nevim, co si představuje, že je, ale rozhodně to neni tichá kočička. Moje pubertální koťátko dupe jako slon, shazuje a vysypává květináče a vše, co mu stojí v cestě.
Bojím se, že přijdu o počítač, i když moje snaha vysvětlit jí, že pc je svaté a nedotknutelné, je částečně úspěšná, narozdíl od snahy vysvětlit, že nemá škrábat křeslo, když má dvoje škrabací dveře a škrabadlo.
Za tři dny jejích pubertálních projevů budu dnes podruhé vysávat, jako zpestření jsem v půl šesté ráno se spolubydlící spravovala konzoli, protože se nám kočička zamotala do závěsu, a když jsem ji vyhodila na chodbu, abychom mohly aspoň trochu spát, a z lítosti ji tam dala pelech, který stále ignoruje, protože má přece moji postel, a misku s vodou, aby moc netrpěla, využila toho a teď máme v chodbě rozstříkanou vodu. O pár hodin dříve se mi za vyexpedování na chodbu pomstila hovínkem, tak to po sobě aspoň umyla.
Fakt se těším, až zestárne. A jestli si ještě někdy pořídím kočku, tak jedině dospělou.

Divná

Vím to o sobě poměrně dlouho. Vždy jsem se cítila nějak zvláštně a připadala si jiná než ostatní. Poprvé se moje neschopnost jít s davem začala projevovat zhruba v 5 letech, kdy jsem odmítla hrát každý den vybíjenou popř. schovku v rozestavěném baráku. I když ta schovka mě ze začátku fakt bavila, protože jsme to měli od matky zakázáno.
Když všechny děti běžely domu na Arabelu, já nějak nechápala, proč by přednost měla dostat televize, když mě zrovna baví hrát si s pískem na vaření. Takže jsem nikdy neviděla všechny díly, byla jsem dost out a bylo mi to jedno.
Když ve 4. třídě všechny děti s učitelkou probíraly Dallas, připadala jsem si nad věcí, že "takovou blbost" - jak se vyjádřili moji rodiče - nesleduju. Když si to pustila babička, tak jsem samozřejmě nebyla schopná rozlišit, proč to je blbost, ale ani to ve mně nevyvolávalo touhu vidět další díl. Beztak jsem se děj chca nechca dozvídala ve škole.
Stejně tak mě minulo Beverly Hills, Michael Jackson, Kelly Family, Dawsonův svět a pár dalších. Mimoto jsem nikdy nepochopila krátkodobé šílenství okolo mistrovství světa v čemkoli a olympiád. Především moje spolužačky, které si celý rok na daný sport ani nevzpomněly, najednou hrozně rozuměly skoku do dálky, skoku o tyči, hokeji, běhu na x km, akrobatickému lyžování, běhu na lyžích a fotbalu. Samozřejmě záleželo na tom, v jakém sportu "jsme měli" největší šance na medaili.
Vzpomněla jsem si na to kvůli tomu, že je posledních pár dnů internet plný rychlobruslení a národní hrdosti. Nemám to ráda. Lidi, kteří si stěžují v ČR úplně na všechno a ani je nenapadne hnout prstem, jsou najednou hrdí Češi, protože někdo od nás rychle jezdí po ledě. Prostě jsem divná, ale já si myslim, že když už vlastenectví, tak celoroční. A začít by se mohlo s pravopisem. Shodou podmětu s přísudkem k národní hrdosti!
PS: Samozřejmě jsem ráda, když se prosadí někdo od nás, ale odmítám být hrdá na něco, co jsem v nejmenším neovlivnila. A nebudu šílet z rychlobruslení, když mě zajímá sjezdový lyžování a Šárka Záhrobská, která to světu taky natřela a skoro nikdo si jí nevšímá.

Postižená oborem

Asi to je vrozená vlastnost, ale vše, co dělám mě až příliš poznamenává.
Když jsem se jako malá naučila číst (ze zvědavosti samozřejmě), tak jsem pak četla vše, co doma bylo. Klidně i třikrát, hlavně když tam byly písmenka a bylo to po ruce.
Když jsem se jako nevyrovnaná pubertální osůbka rozhodla pro dráhu psycholožky, měla jsem pro všechny své známé diagnózu a dost často jsem jim zasvěceně dokázala vysvětlit, jak se odborně nazývá jejich chování.
Taky jsem, jako první krok k budování vědecké kariéry, zkoušela rozpustit kosti a zuby v coca cole (úspěšně) a ukradla si ve škole diagnostické papírky, abych mohla zkoumat, co je kyselé a zásadité.
Jenže co jsou povrchní (a přiznejme si, že někdy i mylné) poznatky z gymnaziálních let proti vysokoškolským zkušenostem a zážitkům!
Když jsem byla na medicíně, měla jsem neustále chuť na maso. Ta pitevna to nějak podporovala. Naopak jsem se začala otřásat odporem při pohledu na různé lidi. Obézní ve mně vyvolávali představu, že se při pitvě nebo operaci prohrabuji tukem, zanedbaní podobné pocity vyvolávali už když jsem si představila, že je budu vyšetřovat.
Na medicíně jsem jak známo dlouho nevydržela. Pak stačily 4 měsíce práce a já pokukovala po autech 3 nejmenovaných značek a snažila se je poznávat, 1 měsíc a ze spaní jsem kamarádovi vegetariánovi nabízela Big Mac, 1 měsíc k tomu, abych všem cigaretám koukala na kolky, několik málo dní, abych měla tendenci prodavačkám v lahůdkách jistého supermarketu radit kódy jednotlivých poživatin.
Na své nové škole jsem si prošla kupodivu pouze několika málo deformacemi. Jednou z nich bylo odhadování lidí, kdo má nediagnostikovaný Downův syndrom, sobě jsem diagnostikovala Turnerův, neb jsem žena malého vzrůstu, matematicky neschopná.
Momentálně se mi každou noc zdá, kterak mi přišel do laboratoře vzorek a já musím vykultivovat a diagnostikovat bakterii. Do různých tělesných sekretů zkouším dávat krystalky čističe na odpady, který obsahuje hydroxid, abych je alkalizovala a diagnostikovala si tak patogena, bezděčně kontroluji záchod, jestli tam nenajdu články tasemnice a před týdnem jsem si diagnostikovala choleru. Vibrio cholerae je mimochodem jedna z mála bakterií s krásným (a zapamatovatelným) názvem.

III.

Před dalším nástupem na vysokou školu jsem si opět vyzkoušela pozici pracujícího lidu. Tentokrát za pokladnou v řetězci rychlého občerstvení, a to za účelem zakoupení chráničů na kick box. Měla jsem štěstí. Dělala jsem noční směny a stihla porušit většinu pravidel (samozřejmě stupidních). Před návratem do běžného života mi byly přiděleny směny denní (bez porušování pravidel) a já byla neustále hodnocena mínusy a nezařadila se tak do boje o firemní akci.
Často se mi vrací vzpomínka na to, jak jsem byla poslána vytřít po jednom kolegovi čistou podlahu, která byla hodnocena "manažerkou" jako příšerně špinavá. Můj výsledek nebyl o nic lepší, nícméně "manažerka" zaznamenala stoprocentní zlepšení čistoty. Byla jsem odměněna neplaceným přesčasem a pobídkou k rychlosti, neb se mělo dostavit vyšší vedení.
Po skončení galejí ve fast foodu jsem se jela ubytovat na kolej své nové školy. Děsila jsem se své budoucí spolubydlící. Zážitek s medičkami mě poznamenal na celý život.
Spolubydlící byla zvláštní, flegmatická, líná, egoistická, ale vcelku milá. Až na to, že celé dny poslouchala filmy a u toho chatovala, a těžko se jí vysvětlovalo, že se mi při desátém poslechu Madagaskaru vážně blbě učí.
Historkami z našeho bydlení jsem bavila své kamarády. Během prvního měsíce pobytu na koleji se nám začala vzdouvat podlaha, která následně vysadila dveře. Kvůli opravě nás na deset dní přestěhovali do jiných pokojů a po měsíci a půl oprav nás nastěhovali do "toho samého, ale o patro níž".
Legendárními se staly "guličky Nesquik". Milá spolubydlící si vždy nandala jídlo, odnesla si ho na postel k počítači, aby u jídla mohla chatovat a poslouchat film, polovinu snědla, polovinu odložila vedle postele. Před odjezdem domů na Slovensko obyčejně většinu uklidila (používala plastové jednorázové talíře) Ale guličky Nesquik si zalévala mlékem do normální misky a uklidila je málokdy. Vrátila-li se po týdnu, nalezla napěněnou hmotu, vrátila-li se po delší době, nalezla napěněnou hmotu politou jarem a zabalenou do igelitového pytlíku, aby to nesmrdělo po celým pokoji. Zastávala jsem názor, že když uklízím záchod a občas zametu podlahu, což od ní nehrozí, není třeba, abych jí myla nádobí. A jí to bylo jedno.
Jedno jí bylo nejspíš všechno, protože mi večer před zkouškou oznamovala, že si sehnala poznámky (do školy většinou nechodila ani na povinné předměty). První semestr získala dostatečný počet kreditů k postupu poté, co jsem odmítla vézt na kolej knihu o vývojové psychologii a dvoustránkovou esej jí napsala radši sama, ať si to přeloží do slovenštiny.
Moje studium bylo ve znamení děsu, kdy se zopakuje historie. Historie se zopakovala pouze u jediné nepovinné zkoušky, na kterou jsem nenašla sílu si ji zopakovat.
Po prvním semestru jsem došla k názoru, že studium není příliš časově náročné a jala se hledat brigádu. Město mého studia nabízí jako brigády především roznos letáků a práci v call centru. Riskla jsem call centrum. Naplnila se moje předtucha, že na tohle nemám. Volat pořád dokola na pár čísel, která nikdo nezvedá, a když to někdo zvedne, tak je to uklízečka, poslouchat, že nemám výsledky a především vnucovat lidem něco, co nechtějí, bylo nad moje síly. Mimoto mi po třech směnách odešly hlasivky.
A tak jsem dál studovala bez přivýdělku a do call centra mě už nikdy nikdo nedostane.

II.

Během svého "studia" medicíny jsem se seznámila s jedním klukem. Na internetu, jak jinak. Po měsíci telefonátů jsme se sešli, prožili spolený trapas a naplánovali další setkání. Tam jsem po zralé úvaze usoudila, že nebudu nic řešit a začnu s ním chodit, protože když požádám o čas, už ho asi nikdy neuvidím. Po pár měsících jsem se zbavila myšlenek, že si ho nezasloužím a zamilovala jsem se. Od něj láska vzápětí odešla.
A tak jsem po medicíně začala shánět své první zaměstnání, abych ten rok, než zase udělám někam přijímačky, nějak překlepala. Zprvu velmi neúspěšně, netušila jsem, co chci, co říkat, jak to říkat, jak se chovat. A kdo by asi chtěl zaměstnat holku, která má gympl a právě ji vylili z medicíny? Nicméně po počátečních neúspěších se mi jedna paní rozhodla dát šanci. Tento úspěch byl náležitě vyvážen rozchodem s oním chlapcem, od kterého odešla láska a zjistil do den před mým nástupem do nového zaměstnání. Chtěl se zachovat čestně a říct mi to osobně - až mi přijede popřát k narozeninám.
V mém novém úžasném zaměstnání jsem zjistila, že vůbec nebudu dělat to, co mi bylo slíbeno. Po chvíli se ukázalo, že si nějakou práci musím najít sama a jsme tam takové dvě. A tak se střídaly dny, kdy jsem si vyprosila práci, se dny, kdy jsem neměla do čeho píchnout. Po čase jsem si vyprosila od fakturantky nějakou práci a přestala jsem se tak příšerně nudit. Ale zase jsem zjistila, že moje každoměsíční obnovování smlouvy provázené sliby, že si mě už firma vezme pod sebe na stálo, bude trvat ještě hooodně dlouho, dokud je nepřesvědčím, že jsem opravdu schopný pracovník. I ruply mi nervy, že mi celou dobu lžou, a místo, aby mi vymysleli nějakou normální práci, tu chodím a žebrám o povinnosti, a ještě jim to není po chuti. Další smlouvu jsem nepodepsala a začala se učit na přijímačky.
Obory na vysokou školu jsem si vybrala ve stylu nejmenší zlo, a co by mě ještě nemuselo vadit. Stále jsem nevěděla, co bych mohla chtít.
Na první testy, což byly testy studijních předpokladů, jsem vyrazila aby se neřeklo, v přesvědčení, že to je obor, který by mě asi bavil, i když spíš po škole, ale moc bych se s ním neuživila. Jakou radost jsem měla, když jsem zjistila, že ten test byl fakt důležitej a že mi dopadl docela slušně, si asi dovedete představit.
A to jsem na něj málem nedorazila, protože jsem neznalá onoho města mého budoucího studia nastoupila do správné tramvaje, ale opačným směrem. A tak jsem jela na konečnou a na černo, protože mi propadl lístek a já neměla čas to řešit. Pak jsem ještě dorazila do špatné budovy... Prostě celá já.
K oborovým testům jsem se kupodivu dostavila včas, nicméně podezírali mě, že moje občanka není moje. Ovšem k zápisu jsem již opět věrna tradici přijela skoro pozdě po dlouhém bloudění. Nastoupila jsem do správné tramvaje a správným směrem. Jenže město bylo rozkopané, ještě jsem netušila, že se mění jízdní řády a trasy tramvají co půl roku, a tramvají jsem dojela opět na konečnou a úplně jinam než jsem chtěla.
S pomocí dobrých lidí jsem se úspěšně dostavila k zápisu a stala se tak opět studentkou vysoké školy. Tentokrát bioložkou a z nejmenšího zla se pro mě stala šťastná shoda okolností, protože mě můj nový obor fak baví, když zrovna není zkouškové.