Jako snad každé dítko, sváděla jsem i já s rodiči boj o image. Do určitého věku jsem ochotně nosila svetr s domečkem a ovečkami, méně ochotně baretku a boty po babičce zvané důchodky. Doteď nechápu, kdo vymyslel, že ty boty se mají nosit v zimě, protože v nich byla nehorázná kosa a strašně klouzaly. Navíc jsem vypadala trapně. Bohužel to nebyly jediné zděděné zimní boty. To jsem asi měla za to, že jsem odmítla sněhule.
Téměř celé dětství jsem byla na ježka a toužila po dlouhých vlasech. Nicméně rodiče soudili, že mám vlasů málo a nevypadalo by to dobře. Tak jsem chodila s rozcuchaným ježkem a byla peskována, že se ani na tu školní fotku neučešu.
Někdy kolem 4. třídy jsem se vzepřela a nechala si narůst vlasy po ramena. Před odchodem na gympl mi matka řekla, že mi vlasy trochu zastřihne, aby mi zhoustly. Vyrobila mi na hlavě cosi, co sama v mládí nosila, a když jsem brečela a nadávala, přesvědčovala mě, že je to přece hezký.
V pubertě jsem vzala image do vlastních rukou. Rozřezala jsem džíny po otci, k tomu na sebe navlíkla několik vrstev triček a košil. Účes nechala jsem si udělat dle matčiného přání u kadeřnice a pak ho přetvořila na natupírované nepřehlédnutelné háro. Další úpravy konaly se ve sklepě s žiletkou a červenou nebo fialovou barvou. Tenkrát to byl ještě úlet, dneska je červená nudná.
Mé image spočívalo v zakrytí veškerých feminních rysů a tupírování vlasů tak, aby žádný nebyl v přirozené poloze. K tomu patřila patka zakrývající půl obličeje. Nic jsem přes ni neviděla a všem dospělým pochybujícím o mém zdraví jsem tvrdila, že to je v pohodě, že mi vůbec nepřekáží.
Když mi došlo, že s vlasy už nic nevymyslím, protože jsem byla na ježka a nebylo co stříhat, zatoužila jsem po piercingu. První propíchnutí obočí odehrálo se doma v koupelně díky bratrově kamarádce a bratrově asistenci. Došla jsem k názoru, že to přece nic neni a ještě si párkrát propíchla ucho. Vždy to bylo na hodinu se spoustou krve a adrenalinu.
Mezitím mi dorostly vlasy a já usoudila, že bude cool, udělat si v nich pár dredů se zelenými korálky. Připadala jsem si fakt dost drsně.
Ve věku, kdy už si všichni mysleli, že mám rozum a žádné překvápko se konat nebude, jelikož jsem se piercingů vzdala a vlasy jsem měla s nudným blond melírem, jsem si podruhé, tentorkát sama, propíchla obočí. Měsíc na to jsem jela na výlet za kamarádkou a během 5 vteřin jsme se rozhodly, že chcem propíchnout jazyk. To jsme také uskutečnily. Navrch jsem dospěla k názoru, že potřebuju změnit barvu vlasů a vrátila se k oblíbené červené a aby nebyla nuda, větší část vlasů mám černou.
Má nejnovější image je však založena na barevých lacích na nehty.
Matka svou snahu mít elegantní feminní dceru vzdala když jsem začala chodit na kick box a úspěšně tak potlačila to málo ženskosti, co mi příroda nadělila.
Jsem heterosexuál a o změně pohlaví neuvažuji.
středa 25. listopadu 2009
neděle 22. listopadu 2009
Smutná
Jako vyjukaný jedenáctiletý pískle jsem šla k přijímačkám na gympl. Asi měsíc dopředu jsem všem na základce oznámila, že je opouštím, protože odcházím na gympl. Ten, co jsem ho kopala do holeně, se mi pokusil nasadit brouka do hlavy, že se tam nemusím dostat, ale sebevědomě jsem ho odbyla, že to je nesmysl. A dál chodila na doučování, učila se čárky ve větách a dělit pod sebe. A děsila jsem se protijedoucích vlaků, neb jsme to nebrali a loni to v přijímačkách bylo. Doučování vymyslela a zařídila matka důvěřující mým schopnostem.
Na přijímačkách jsem asi 4x přerýsovala jeden trojúhelník, protože jsem se nemohla trefit do jednoho bodu, jak se mi klepaly ruce a bylo mi jasné, že o milimetr posunuté čáry způsobí, že mě nepřijmou. Po testech jsem z matky vymámila kazetu s muzikálem Evita, za to, že jsem se dostala. Výsledky přišly za 14 dnů.
Dmula jsem se pýchou jak nikdy předtím až do chvíle, kdy mi kamarádka neřekla, že ona teda byla 4. zatímco já pouze 14. - 19., což ona byla když šla na matematickou. Naštěstí šla do vedlejšího maloměsta, nicméně ocenila jsem to až po letech.
Do nové školy jsem šla nadšená, že teď bude všechno jinak. Najdu si kamarády budu chytrá a úspěšná a všechno bude super.
Bylo, ale až po sedmi letech, během kterých celá třída prodělala pubertu. Kluci se zajímali o holky a já byla jiná. Nebyly mi tudíž zvedány sukně (ano, matce se podařilo mi sem tam nějakou vnutit), nebylo mi práskáno s podprsenkou (stejně jsem do ní neměla co dát a dodnes se to nezměnilo), ale pozornosti jsem neušla. Jak málo se puberta projevila na mých vnadách, tak hodně se projevila na pleti a já obdržela přezdívku Vobluda. Godzilla se příliš neujala (v kinech byl hitem film Godzilla) a podobně dopadla i Beruška v černém, kterou mi taktéž přidělil můj nápadník a to o něco později, když přišel do kin film Muži v černém.
O jeho nápadnictví jsem se dozvěděla na škole v přírodě. Tradičně mě obtěžoval, rozčiloval... tak jak to kluci dělávají, když je jim 12 let. Jednou si ho při táboráku vzala stranou jedna z našich profesorek a vysvětlila mu, že holku, do který je zamilován, nesmí zlobit, ale měl by ji nějak potěšit, třeba jí upéct buřta. Já to zaslechla a tušila jsem, že bude zle. I seděla jsem v očekávání nejhoršího na pařezu u ohně a opékala špekáček, načež dorazil můj ctitel s oharkem na klacíku a mutujícím hlasem se zeptal: "Chceš buřta?"
Smůla byla, že já byla zamilována do kluka s vlnitými blond vlasy a modrýma očima. Dnes se mi v souvislosti s ním vybaví spíš velký zadek a strašná lordóza, oboje už tenkrát měl, ale já byla oslněna. (Asi jako když jsem si ve školce vybrala nejhloupějšího a nejošklivějšího chlapečka široko daleko, tohle bylo podobné.)
Před ostatními mě oslovoval Vobludo a to mě ničilo, ale chodili jsme spolu na nádraží a to jsem byla štěstím bez sebe, protože se se mnou bavil jako s člověkem. Jak málo mi tenkrát stačilo ke štěstí :-)
Přesně si pamatuji, kdo se poprvé odvážil mě oslovit křestním jménem a v jaké to bylo situaci. Ten šok nezapomenu.
Dalších pár let jsem byla smutná. Smutná jsem začínala být už na základce. Když jsem přišla na gympl, tak jsem doma poměrně často brečela, že už tam nechci. Ale taky jsem si byla vědoma toho, jak by dopadl můj návrat na základku. Zvolit jinou základku mi bylo zakázáno. Beztak by to asi dopadlo stejně.
Můj smutek se prohluboval a já se svěřila kamarádce. Ta mi oznámila, že je to prej normální a že se to srovná. Tak jsem byla smutná dál a čekala, až se to srovná. Jenže se to horšilo a horšilo a já si z té doby téměř nic nepamatuju. Dělala jsem jen to, co jsem musela a pak jsem propadla smutku a zalejzala aby mě nikdo neviděl a nemluvil se mnou.
Po čase jsem se svěřila jiné kamarádce, že mám tak strašný pocity, že si představuju, jak se řežu a teče mi krev. Byla jsem přesvědčená, že fyzická bolest by mi pomohla. Tušila jsem, že potřebuju psychiatra a asi jsem od ní chtěla podvědomě impuls, že k němu mám jít. Křičela na mě, že jsem magor a ať jsem zticha.
O pár měsíců později, během letního tábora, kde jsem měla byla jako praktikantka (vyklubala se z toho pomocná síla v kuchyni) jsem pilníčkem z manikúry nabrousila jakousi imitaci skalpele, taktéž z manikúry, a okolí tvrdila, že jsem šáhla někam do křoví. Skutečnost znal jen kluk z pasťáku, můj ctitel. Byl se mnou, když mi bylo hnusně a sliboval, že i do smsek klidně přepíše Bibli. Nedostal k tomu příležitost.
Teď už jsem věděla, že psychiatra potřebuju. Chtěla jsem počkat do 18 a vyloučit z toho rodiče. Vydržela jsem 3/4 roku. Pak jsem s pocitem, že jestli něco neudělám, tak se do měsíce zabiju, ukázala matce jizvy a řekla, že musím k psychiatrovi. Všichni společně jsme to obrečeli a já po pár pilulkách začala vnímat svět okolo s novou nadějí, že mi bude líp.
Ve škole jsem to po čase většině spolužáků řekla a ti to řekli všem ostatním, takže snad nebyl jediný člověk, kdo by o mě nevěděl, že jsem ta, co chodí k psychiatrovi. Ale to jsem se dozvěděla až po spoustě let. Poslední dva roky na gymplu jsem prožila dá se říct spokojeně, v iluzi, že konečně někam patřím a mám kamarády, a představě, že ze mě bude psychiatr a já budu pomáhat lidem jako jsem já.
Během svého smutku jsem samozřejmě zvládla první cigaretu. Ono se ukázalo, že je mi z toho strašně zle a to trochu přebije smutek. Tak se ze mě stal občasný kuřák-somrák. První krabičku jsem si koupila asi po dvou letech občasného kouření, protože mi přestalo somrování stačit a už to vážně bylo trapný. Nepamatuju se na ni.
Nepamatuju se ani na první alkohol, ale vím, že jsem si připadala děsně drsně. Připadala jsem si tak totiž téměř do konce středoškolského studia. Osmnáctiny to trochu pokazily.
Pila jsem zřídka a stačilo mi málo. Poté jsem si všem stěžovala na svůj těžkej osud. Jako ztracená existencě bych určitě uspěla.Dvakrát jsem se opila tak, že se za to stydím ještě dneska. Poprvé mě kluci hlídali na záchodě a já si málem skřípla hlavu prkýnkem. Pak jsem (už jsem si domyslela jak) skončila v jednom spacáku se zadaným spolužákem. Podruhé jsem rozbila flašku, pořezala se na tváři a šla pryč brečet.
Od tý doby jsem hodná.
Na přijímačkách jsem asi 4x přerýsovala jeden trojúhelník, protože jsem se nemohla trefit do jednoho bodu, jak se mi klepaly ruce a bylo mi jasné, že o milimetr posunuté čáry způsobí, že mě nepřijmou. Po testech jsem z matky vymámila kazetu s muzikálem Evita, za to, že jsem se dostala. Výsledky přišly za 14 dnů.
Dmula jsem se pýchou jak nikdy předtím až do chvíle, kdy mi kamarádka neřekla, že ona teda byla 4. zatímco já pouze 14. - 19., což ona byla když šla na matematickou. Naštěstí šla do vedlejšího maloměsta, nicméně ocenila jsem to až po letech.
Do nové školy jsem šla nadšená, že teď bude všechno jinak. Najdu si kamarády budu chytrá a úspěšná a všechno bude super.
Bylo, ale až po sedmi letech, během kterých celá třída prodělala pubertu. Kluci se zajímali o holky a já byla jiná. Nebyly mi tudíž zvedány sukně (ano, matce se podařilo mi sem tam nějakou vnutit), nebylo mi práskáno s podprsenkou (stejně jsem do ní neměla co dát a dodnes se to nezměnilo), ale pozornosti jsem neušla. Jak málo se puberta projevila na mých vnadách, tak hodně se projevila na pleti a já obdržela přezdívku Vobluda. Godzilla se příliš neujala (v kinech byl hitem film Godzilla) a podobně dopadla i Beruška v černém, kterou mi taktéž přidělil můj nápadník a to o něco později, když přišel do kin film Muži v černém.
O jeho nápadnictví jsem se dozvěděla na škole v přírodě. Tradičně mě obtěžoval, rozčiloval... tak jak to kluci dělávají, když je jim 12 let. Jednou si ho při táboráku vzala stranou jedna z našich profesorek a vysvětlila mu, že holku, do který je zamilován, nesmí zlobit, ale měl by ji nějak potěšit, třeba jí upéct buřta. Já to zaslechla a tušila jsem, že bude zle. I seděla jsem v očekávání nejhoršího na pařezu u ohně a opékala špekáček, načež dorazil můj ctitel s oharkem na klacíku a mutujícím hlasem se zeptal: "Chceš buřta?"
Smůla byla, že já byla zamilována do kluka s vlnitými blond vlasy a modrýma očima. Dnes se mi v souvislosti s ním vybaví spíš velký zadek a strašná lordóza, oboje už tenkrát měl, ale já byla oslněna. (Asi jako když jsem si ve školce vybrala nejhloupějšího a nejošklivějšího chlapečka široko daleko, tohle bylo podobné.)
Před ostatními mě oslovoval Vobludo a to mě ničilo, ale chodili jsme spolu na nádraží a to jsem byla štěstím bez sebe, protože se se mnou bavil jako s člověkem. Jak málo mi tenkrát stačilo ke štěstí :-)
Přesně si pamatuji, kdo se poprvé odvážil mě oslovit křestním jménem a v jaké to bylo situaci. Ten šok nezapomenu.
Dalších pár let jsem byla smutná. Smutná jsem začínala být už na základce. Když jsem přišla na gympl, tak jsem doma poměrně často brečela, že už tam nechci. Ale taky jsem si byla vědoma toho, jak by dopadl můj návrat na základku. Zvolit jinou základku mi bylo zakázáno. Beztak by to asi dopadlo stejně.
Můj smutek se prohluboval a já se svěřila kamarádce. Ta mi oznámila, že je to prej normální a že se to srovná. Tak jsem byla smutná dál a čekala, až se to srovná. Jenže se to horšilo a horšilo a já si z té doby téměř nic nepamatuju. Dělala jsem jen to, co jsem musela a pak jsem propadla smutku a zalejzala aby mě nikdo neviděl a nemluvil se mnou.
Po čase jsem se svěřila jiné kamarádce, že mám tak strašný pocity, že si představuju, jak se řežu a teče mi krev. Byla jsem přesvědčená, že fyzická bolest by mi pomohla. Tušila jsem, že potřebuju psychiatra a asi jsem od ní chtěla podvědomě impuls, že k němu mám jít. Křičela na mě, že jsem magor a ať jsem zticha.
O pár měsíců později, během letního tábora, kde jsem měla byla jako praktikantka (vyklubala se z toho pomocná síla v kuchyni) jsem pilníčkem z manikúry nabrousila jakousi imitaci skalpele, taktéž z manikúry, a okolí tvrdila, že jsem šáhla někam do křoví. Skutečnost znal jen kluk z pasťáku, můj ctitel. Byl se mnou, když mi bylo hnusně a sliboval, že i do smsek klidně přepíše Bibli. Nedostal k tomu příležitost.
Teď už jsem věděla, že psychiatra potřebuju. Chtěla jsem počkat do 18 a vyloučit z toho rodiče. Vydržela jsem 3/4 roku. Pak jsem s pocitem, že jestli něco neudělám, tak se do měsíce zabiju, ukázala matce jizvy a řekla, že musím k psychiatrovi. Všichni společně jsme to obrečeli a já po pár pilulkách začala vnímat svět okolo s novou nadějí, že mi bude líp.
Ve škole jsem to po čase většině spolužáků řekla a ti to řekli všem ostatním, takže snad nebyl jediný člověk, kdo by o mě nevěděl, že jsem ta, co chodí k psychiatrovi. Ale to jsem se dozvěděla až po spoustě let. Poslední dva roky na gymplu jsem prožila dá se říct spokojeně, v iluzi, že konečně někam patřím a mám kamarády, a představě, že ze mě bude psychiatr a já budu pomáhat lidem jako jsem já.
Během svého smutku jsem samozřejmě zvládla první cigaretu. Ono se ukázalo, že je mi z toho strašně zle a to trochu přebije smutek. Tak se ze mě stal občasný kuřák-somrák. První krabičku jsem si koupila asi po dvou letech občasného kouření, protože mi přestalo somrování stačit a už to vážně bylo trapný. Nepamatuju se na ni.
Nepamatuju se ani na první alkohol, ale vím, že jsem si připadala děsně drsně. Připadala jsem si tak totiž téměř do konce středoškolského studia. Osmnáctiny to trochu pokazily.
Pila jsem zřídka a stačilo mi málo. Poté jsem si všem stěžovala na svůj těžkej osud. Jako ztracená existencě bych určitě uspěla.Dvakrát jsem se opila tak, že se za to stydím ještě dneska. Poprvé mě kluci hlídali na záchodě a já si málem skřípla hlavu prkýnkem. Pak jsem (už jsem si domyslela jak) skončila v jednom spacáku se zadaným spolužákem. Podruhé jsem rozbila flašku, pořezala se na tváři a šla pryč brečet.
Od tý doby jsem hodná.
úterý 17. listopadu 2009
Příliš samostatná
Celý můj život už od útlého věku provází slova "já sama!".
Dobře to dokumentují 4 fotky z jakéhosi výletu v horách. Dítě sedí v sedačce a nespokojeně si stahuje kulicha. Dítě sedí v sedačce a z plných plic řve. Dítě konečně stojí na zemi a neřve. Dítě se tváří spokojeně a samo vyráží na průzkum okolí.
Když jsem se naučila lyžovat, chtěla jsem se naučit chytat kotvu u vleku. Obouruč jsem to docela zvládla a tak jsem vlekaři pyšně oznámila, že "Já sama!". Vlekař se zatvářil pochybovačně. Musela jsem mu ukázat, jak strašně se mýlí, a zkusila chytit kotvu jednou rukou. Vlekař můj pokus ocenil smíchem a další kotvu mi podal sám. Cítila jsem se strašně pokořeně.
Dvojitý "já sama" pokus jsem uskutečnila s kotvou pro dva lidi. Lyžovala jsem s otcem a s ním i jezdila na vleku. On měl kotvu u kolen, já na zádech. Rozhodla jsem se, že pojedu sama. Otec si frajersky hodil kotvu mezi nohy, mně se to strašně líbilo a rozhodla jsem se, že to chci taky. Kopec jsem vyjela zoufale zavěšená za ruce.
Sama jsem se naučila Ř. V mém podání se "zikalo zepa". Logopedka doporučila cvičení a matka se poctivě snažila se mnou cvičit. To jsem odmítla. Ale jakožto urážlivé a vzpurné stvoření jsem často trucovala. Trucování mě nebavilo, ale hrdost mi nedovolila se vzdát. A tak jsem díky své pýše naučila řikat Ř. Sama samozřejmě.
Sama jsem se učila číst a počítat. V noci jsem počítala ovečky a volala na matku přes celý barák, "Co je po 199?!?!?".
Sama jsem vysadila okno a shodila ho na bratra. Můj sourozenec své zarámování ocenil srdceryvným křikem, který matka slyšela až k sousedům, kde zrovna byla.
To vše vyústilo v příliš samostatné myšlení.
Na gymplu jsem jednomu profesorovi vyložila, že nemá pravdu a jak hodnotím situaci já. Vyčítal jedné spolužačce, že se nedostavila na školní výlet aniž by mu donesla lístek od rodiče, že nebude přítomna. Že já se naopak dostavila, ale on se se zbytkem třídy nedostavil na místo setkání a vůbec se po mně nesháněl, byla drobnost nehodná jeho pozornosti.
A korunovala jsem to tím, že jsem profesorku češtiny požádala, aby nám nevykládala děj knížek, protože z nich pak nic nemám, když si je chci přečíst. To jsem ještě byla hloupá a netušila, jak kreativní je její výklad knih. Nakonec jsem se bavila při čtení dvakrát tolik - autorovým příběhem a její fantazií, která z toho udělala něco zcela jiného.
Dobře to dokumentují 4 fotky z jakéhosi výletu v horách. Dítě sedí v sedačce a nespokojeně si stahuje kulicha. Dítě sedí v sedačce a z plných plic řve. Dítě konečně stojí na zemi a neřve. Dítě se tváří spokojeně a samo vyráží na průzkum okolí.
Když jsem se naučila lyžovat, chtěla jsem se naučit chytat kotvu u vleku. Obouruč jsem to docela zvládla a tak jsem vlekaři pyšně oznámila, že "Já sama!". Vlekař se zatvářil pochybovačně. Musela jsem mu ukázat, jak strašně se mýlí, a zkusila chytit kotvu jednou rukou. Vlekař můj pokus ocenil smíchem a další kotvu mi podal sám. Cítila jsem se strašně pokořeně.
Dvojitý "já sama" pokus jsem uskutečnila s kotvou pro dva lidi. Lyžovala jsem s otcem a s ním i jezdila na vleku. On měl kotvu u kolen, já na zádech. Rozhodla jsem se, že pojedu sama. Otec si frajersky hodil kotvu mezi nohy, mně se to strašně líbilo a rozhodla jsem se, že to chci taky. Kopec jsem vyjela zoufale zavěšená za ruce.
Sama jsem se naučila Ř. V mém podání se "zikalo zepa". Logopedka doporučila cvičení a matka se poctivě snažila se mnou cvičit. To jsem odmítla. Ale jakožto urážlivé a vzpurné stvoření jsem často trucovala. Trucování mě nebavilo, ale hrdost mi nedovolila se vzdát. A tak jsem díky své pýše naučila řikat Ř. Sama samozřejmě.
Sama jsem se učila číst a počítat. V noci jsem počítala ovečky a volala na matku přes celý barák, "Co je po 199?!?!?".
Sama jsem vysadila okno a shodila ho na bratra. Můj sourozenec své zarámování ocenil srdceryvným křikem, který matka slyšela až k sousedům, kde zrovna byla.
To vše vyústilo v příliš samostatné myšlení.
Na gymplu jsem jednomu profesorovi vyložila, že nemá pravdu a jak hodnotím situaci já. Vyčítal jedné spolužačce, že se nedostavila na školní výlet aniž by mu donesla lístek od rodiče, že nebude přítomna. Že já se naopak dostavila, ale on se se zbytkem třídy nedostavil na místo setkání a vůbec se po mně nesháněl, byla drobnost nehodná jeho pozornosti.
A korunovala jsem to tím, že jsem profesorku češtiny požádala, aby nám nevykládala děj knížek, protože z nich pak nic nemám, když si je chci přečíst. To jsem ještě byla hloupá a netušila, jak kreativní je její výklad knih. Nakonec jsem se bavila při čtení dvakrát tolik - autorovým příběhem a její fantazií, která z toho udělala něco zcela jiného.
Bylo nebylo
Splozena jsem byla údajně díky čisté horské vodě. A už od narození, byla jsem utužována a především otužována. Matka mě jako správná manželka povila otci k narozeninám. Dle vyprávění bylo tolik sněhu, že tlačila kočár i z kopce. Otec takový dáreček naprosto nečekal a tak jsem byla přivezena do nevytopeného baráku, což občas s hrdostí zmiňuje, neb tím jeho zásluhou počalo mé otužování.
Má asi první vzpomínka je odjezd na hory, byly mi dva roky a strašně jsem se divila, že miminko (můj bratr) s námi nepojede.
Druhá vzpomínka je z téhož období. Strašně chumelí, já mám na sobě kombinézu, lyžařské brýle přes půl obličeje, kulicha, stojím na plastových lyžičkách a můj otec mě táhne na provázku. Připadala jsem si jako machr, i když jsem to neuměla pojmenovat.
Po výbuchu Černobylu jsme byli s bratrem dlouhá léta široko daleko jediné děti se slamáčkem. Strašně jsem se styděla a nenáviděla to, ale slamák jsem si nesundala, neb jsem byla pod dohledem. A co hůř! Od 11 do 15 hod jsme nesměli být dlouho na slunci. Taktéž kontrolováno. Během několika let přišlo zlepšení v podobě návodu na domácí výrobu kšiltovek. Trochu nám ty kšilty visely do očí, ale konečně jsme měli kšiltovky!
Do školy jsem šla pyšně s krásnou fialovou aktovkou. Těšila jsem se, byla jsem zvědavý dítě (je ze mě zvědavý dospělec) a představovala si, co všechno se dozvím a jak to bude super. Byla jsem mezi prvními šesti, co směli psát plnicím perem místo tužky. To vyneslou mou pýchu na samý vrchol a pak následovaly samé pády. Psala jsem ošklivě a dostávala 4 z diktátů i když jsem je měla bez chyby a nechápala, co je to za spravedlnost. Přišlo mi hloupé slabikovat slovo máma a tak jsem ho přečetla vcelku a dostala vynadáno, že neposlouchám. Tak jsem začala ve škole zlobit. Tiše a nenápadně jsem si kreslila. Ve čtvrté třídě jsem si z nudy točila s pravítkem, a dostala za to hrozně vynadáno. Na třídních schůzkách si učitelka stěžovala, že při mluvení moc hýbu rukama. A já se naopak cítila rozladěna tím, že si nikdo nevšímá mé snahy hlásit se. Matka mi vysvětlila, že oni vědí, že to vím, a tak vyvolají radši někoho jiného, o kom to neví. Tak jsem se hlásit přestala, když to vědí... Na další třídní schůzce si učitelka stěžovala, že se nehlásím. A já se od té doby zatvrzele stále nehlásím.
V páté třídě se do mě zamilovali asi tři kluci. Jeden mě neustále lechtal, kdykoli jsem stála zády do prostoru. Asi do 15 jsem pak měla tik a zbila každýho, kdo mi prošel za zády dostatečně pomalu. Druhý mě pravidelně doprovázel domů a já ho za to kopala do holeně. Třetí mi jen občas dal pusu. Při té první mě chytl za hlavu ve frontě na oběd a já se ve snaze vytrhnout strašně praštla o zeď. O pár měsíců později mě poplival, obrečela jsem to a zmizela z té hnusné školy, kde mě nikdo neměl rád, na gympl do okresního města.
Má asi první vzpomínka je odjezd na hory, byly mi dva roky a strašně jsem se divila, že miminko (můj bratr) s námi nepojede.
Druhá vzpomínka je z téhož období. Strašně chumelí, já mám na sobě kombinézu, lyžařské brýle přes půl obličeje, kulicha, stojím na plastových lyžičkách a můj otec mě táhne na provázku. Připadala jsem si jako machr, i když jsem to neuměla pojmenovat.
Po výbuchu Černobylu jsme byli s bratrem dlouhá léta široko daleko jediné děti se slamáčkem. Strašně jsem se styděla a nenáviděla to, ale slamák jsem si nesundala, neb jsem byla pod dohledem. A co hůř! Od 11 do 15 hod jsme nesměli být dlouho na slunci. Taktéž kontrolováno. Během několika let přišlo zlepšení v podobě návodu na domácí výrobu kšiltovek. Trochu nám ty kšilty visely do očí, ale konečně jsme měli kšiltovky!
Do školy jsem šla pyšně s krásnou fialovou aktovkou. Těšila jsem se, byla jsem zvědavý dítě (je ze mě zvědavý dospělec) a představovala si, co všechno se dozvím a jak to bude super. Byla jsem mezi prvními šesti, co směli psát plnicím perem místo tužky. To vyneslou mou pýchu na samý vrchol a pak následovaly samé pády. Psala jsem ošklivě a dostávala 4 z diktátů i když jsem je měla bez chyby a nechápala, co je to za spravedlnost. Přišlo mi hloupé slabikovat slovo máma a tak jsem ho přečetla vcelku a dostala vynadáno, že neposlouchám. Tak jsem začala ve škole zlobit. Tiše a nenápadně jsem si kreslila. Ve čtvrté třídě jsem si z nudy točila s pravítkem, a dostala za to hrozně vynadáno. Na třídních schůzkách si učitelka stěžovala, že při mluvení moc hýbu rukama. A já se naopak cítila rozladěna tím, že si nikdo nevšímá mé snahy hlásit se. Matka mi vysvětlila, že oni vědí, že to vím, a tak vyvolají radši někoho jiného, o kom to neví. Tak jsem se hlásit přestala, když to vědí... Na další třídní schůzce si učitelka stěžovala, že se nehlásím. A já se od té doby zatvrzele stále nehlásím.
V páté třídě se do mě zamilovali asi tři kluci. Jeden mě neustále lechtal, kdykoli jsem stála zády do prostoru. Asi do 15 jsem pak měla tik a zbila každýho, kdo mi prošel za zády dostatečně pomalu. Druhý mě pravidelně doprovázel domů a já ho za to kopala do holeně. Třetí mi jen občas dal pusu. Při té první mě chytl za hlavu ve frontě na oběd a já se ve snaze vytrhnout strašně praštla o zeď. O pár měsíců později mě poplival, obrečela jsem to a zmizela z té hnusné školy, kde mě nikdo neměl rád, na gympl do okresního města.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
