III.

Před dalším nástupem na vysokou školu jsem si opět vyzkoušela pozici pracujícího lidu. Tentokrát za pokladnou v řetězci rychlého občerstvení, a to za účelem zakoupení chráničů na kick box. Měla jsem štěstí. Dělala jsem noční směny a stihla porušit většinu pravidel (samozřejmě stupidních). Před návratem do běžného života mi byly přiděleny směny denní (bez porušování pravidel) a já byla neustále hodnocena mínusy a nezařadila se tak do boje o firemní akci.
Často se mi vrací vzpomínka na to, jak jsem byla poslána vytřít po jednom kolegovi čistou podlahu, která byla hodnocena "manažerkou" jako příšerně špinavá. Můj výsledek nebyl o nic lepší, nícméně "manažerka" zaznamenala stoprocentní zlepšení čistoty. Byla jsem odměněna neplaceným přesčasem a pobídkou k rychlosti, neb se mělo dostavit vyšší vedení.
Po skončení galejí ve fast foodu jsem se jela ubytovat na kolej své nové školy. Děsila jsem se své budoucí spolubydlící. Zážitek s medičkami mě poznamenal na celý život.
Spolubydlící byla zvláštní, flegmatická, líná, egoistická, ale vcelku milá. Až na to, že celé dny poslouchala filmy a u toho chatovala, a těžko se jí vysvětlovalo, že se mi při desátém poslechu Madagaskaru vážně blbě učí.
Historkami z našeho bydlení jsem bavila své kamarády. Během prvního měsíce pobytu na koleji se nám začala vzdouvat podlaha, která následně vysadila dveře. Kvůli opravě nás na deset dní přestěhovali do jiných pokojů a po měsíci a půl oprav nás nastěhovali do "toho samého, ale o patro níž".
Legendárními se staly "guličky Nesquik". Milá spolubydlící si vždy nandala jídlo, odnesla si ho na postel k počítači, aby u jídla mohla chatovat a poslouchat film, polovinu snědla, polovinu odložila vedle postele. Před odjezdem domů na Slovensko obyčejně většinu uklidila (používala plastové jednorázové talíře) Ale guličky Nesquik si zalévala mlékem do normální misky a uklidila je málokdy. Vrátila-li se po týdnu, nalezla napěněnou hmotu, vrátila-li se po delší době, nalezla napěněnou hmotu politou jarem a zabalenou do igelitového pytlíku, aby to nesmrdělo po celým pokoji. Zastávala jsem názor, že když uklízím záchod a občas zametu podlahu, což od ní nehrozí, není třeba, abych jí myla nádobí. A jí to bylo jedno.
Jedno jí bylo nejspíš všechno, protože mi večer před zkouškou oznamovala, že si sehnala poznámky (do školy většinou nechodila ani na povinné předměty). První semestr získala dostatečný počet kreditů k postupu poté, co jsem odmítla vézt na kolej knihu o vývojové psychologii a dvoustránkovou esej jí napsala radši sama, ať si to přeloží do slovenštiny.
Moje studium bylo ve znamení děsu, kdy se zopakuje historie. Historie se zopakovala pouze u jediné nepovinné zkoušky, na kterou jsem nenašla sílu si ji zopakovat.
Po prvním semestru jsem došla k názoru, že studium není příliš časově náročné a jala se hledat brigádu. Město mého studia nabízí jako brigády především roznos letáků a práci v call centru. Riskla jsem call centrum. Naplnila se moje předtucha, že na tohle nemám. Volat pořád dokola na pár čísel, která nikdo nezvedá, a když to někdo zvedne, tak je to uklízečka, poslouchat, že nemám výsledky a především vnucovat lidem něco, co nechtějí, bylo nad moje síly. Mimoto mi po třech směnách odešly hlasivky.
A tak jsem dál studovala bez přivýdělku a do call centra mě už nikdy nikdo nedostane.

II.

Během svého "studia" medicíny jsem se seznámila s jedním klukem. Na internetu, jak jinak. Po měsíci telefonátů jsme se sešli, prožili spolený trapas a naplánovali další setkání. Tam jsem po zralé úvaze usoudila, že nebudu nic řešit a začnu s ním chodit, protože když požádám o čas, už ho asi nikdy neuvidím. Po pár měsících jsem se zbavila myšlenek, že si ho nezasloužím a zamilovala jsem se. Od něj láska vzápětí odešla.
A tak jsem po medicíně začala shánět své první zaměstnání, abych ten rok, než zase udělám někam přijímačky, nějak překlepala. Zprvu velmi neúspěšně, netušila jsem, co chci, co říkat, jak to říkat, jak se chovat. A kdo by asi chtěl zaměstnat holku, která má gympl a právě ji vylili z medicíny? Nicméně po počátečních neúspěších se mi jedna paní rozhodla dát šanci. Tento úspěch byl náležitě vyvážen rozchodem s oním chlapcem, od kterého odešla láska a zjistil do den před mým nástupem do nového zaměstnání. Chtěl se zachovat čestně a říct mi to osobně - až mi přijede popřát k narozeninám.
V mém novém úžasném zaměstnání jsem zjistila, že vůbec nebudu dělat to, co mi bylo slíbeno. Po chvíli se ukázalo, že si nějakou práci musím najít sama a jsme tam takové dvě. A tak se střídaly dny, kdy jsem si vyprosila práci, se dny, kdy jsem neměla do čeho píchnout. Po čase jsem si vyprosila od fakturantky nějakou práci a přestala jsem se tak příšerně nudit. Ale zase jsem zjistila, že moje každoměsíční obnovování smlouvy provázené sliby, že si mě už firma vezme pod sebe na stálo, bude trvat ještě hooodně dlouho, dokud je nepřesvědčím, že jsem opravdu schopný pracovník. I ruply mi nervy, že mi celou dobu lžou, a místo, aby mi vymysleli nějakou normální práci, tu chodím a žebrám o povinnosti, a ještě jim to není po chuti. Další smlouvu jsem nepodepsala a začala se učit na přijímačky.
Obory na vysokou školu jsem si vybrala ve stylu nejmenší zlo, a co by mě ještě nemuselo vadit. Stále jsem nevěděla, co bych mohla chtít.
Na první testy, což byly testy studijních předpokladů, jsem vyrazila aby se neřeklo, v přesvědčení, že to je obor, který by mě asi bavil, i když spíš po škole, ale moc bych se s ním neuživila. Jakou radost jsem měla, když jsem zjistila, že ten test byl fakt důležitej a že mi dopadl docela slušně, si asi dovedete představit.
A to jsem na něj málem nedorazila, protože jsem neznalá onoho města mého budoucího studia nastoupila do správné tramvaje, ale opačným směrem. A tak jsem jela na konečnou a na černo, protože mi propadl lístek a já neměla čas to řešit. Pak jsem ještě dorazila do špatné budovy... Prostě celá já.
K oborovým testům jsem se kupodivu dostavila včas, nicméně podezírali mě, že moje občanka není moje. Ovšem k zápisu jsem již opět věrna tradici přijela skoro pozdě po dlouhém bloudění. Nastoupila jsem do správné tramvaje a správným směrem. Jenže město bylo rozkopané, ještě jsem netušila, že se mění jízdní řády a trasy tramvají co půl roku, a tramvají jsem dojela opět na konečnou a úplně jinam než jsem chtěla.
S pomocí dobrých lidí jsem se úspěšně dostavila k zápisu a stala se tak opět studentkou vysoké školy. Tentokrát bioložkou a z nejmenšího zla se pro mě stala šťastná shoda okolností, protože mě můj nový obor fak baví, když zrovna není zkouškové.