Když jsem byla malá, Vánoce jsem strašně prožívala, nutně jsem s matkou musela vykrajovat cukroví a plácat těsto do formiček, což po mě musela předělávat. Moct vyválet těsto byla pocta, i když to po mě opět bylo předěláno, jelikož jsem ho měla na každé straně jinak tlusté.
Když jsem zdobila stromek, nacpala jsem na něj všechny ozdoby, co jsem doma našla. Když se matka rozhodla vyrábět ozdoby ze slámy, vyráběla jsem taky. Třeba čtvereček ze 4 slaměných trubiček, který nedrží tvar... nebo taky trojúhelníček, který nedrží tvar.
Rodiče na nás poměrně dlouho a svědomitě hráli, že chodí Ježíšek, zvoní zvonečkem a ochutnává cukroví, který jsme mu připravili. Když jsem začala rozumovat nad tím, že Ježíšek zvoní vždycky když je táta pryč, načasovali na stromku elektrický žárovičky, aby se samy rozsvítily. Fakt bych jim na to skočila, kdyby matka s pohledem upřeným na hodiny nepřemítala nad tím, proč to ještě nesvítí. A ten tátův domavyrobenej časovač tam taky byl strašně nenápadnej.
Naše Vánoce vždy probíhaly trapně spořádaně. Jediný vzrůšo jsem zařídila já, když jsem propálila prskavkou koberec a matku to strašně sebralo, protože se fakt snaží mít to doma hezký a pak přijde nemehlo, co všechno zničí.
Posledních pár let se o Vánocích učím. Dárky kupuju na poslední chvíli (skoro), protože mi celý překvapený dojde, že už je vlastně prosinec, a že už je polovina prosince a už jsem ve skluzu.
Cukroví je to poslední, co by mě zajímalo. A tak každoroční matčin dotaz, co bych chtěla, odbíjím tím, že linecký, protože to je jediný cukroví, který mi opravdu chutná. A pečení už se dávno neúčastním.
Zachoval se rituál zdobení stromku (mou osobou, asi že jsem se k tomu jako malá vždycky tak hrnula), štědrodenní hádky, chudého tradičního oběda (díky kterému se ukázalo, že si dokážu zvyknout na všechno, když musím), slavnostní večeře, před kterou se matka tváří natěšeně a uštvaně zároveň, a já se při ní přejím bramborového salátu a zdržuju bratra od rozbalování dárků, všichni se tváří slavnostně a poslouchají nesnesitelné koledy (no dobře, tak na všechno si nezvyknu).
Nemám ráda Vánoce, to je nejspíš evidentní. Jsou to pro mě svátky přetvářky, falešný lásky k bližním a řečí o obžerství a štíhlé linii - já konám obžerství celoročně, ale moji rodiče žijí zdravě a i ten jeden týden jim způsobuje trauma.
I přesto je pár okamžiků, který mám ráda. Zavedla jsem doma dopisy Ježíškovi. Dáváme je na ledničku a je to rodinná povinnost. Hra na dětství a Ježíška se mi líbí. Stejně tak se mi líbí, když otec odejde ke stromku zazvonit na zvoneček, jako že už je tam Ježíšek. Samozřejmě to je taky můj výmysl, že to budem dělat i v dospělosti. Obyčejně mívám radost, když dárek potěší. Uvidíme, jak to dopadne letos.
Přeju všem pokud možno klidný Vánoce a hlavně odpočívejte a nepočítejte kalorie!
čtvrtek 24. prosince 2009
čtvrtek 17. prosince 2009
I.
Odteď budu spát chronologicky, pokud mě nenapadne nic lepšího.
Na maturitu jsem se učila vystresovaná jako blázen. V pokoji téměř nebyla pozorovatelná podlaha, protože přece musím mít všechno po ruce. K maturitě jsem nechtěla jít, abych si neudělala ostudu, ale překonala jsem se, protože prostě neumím zahazovat šance, dokud existuje naděje. I když ráno v autobuse jsem měla dojem, že nevím nic.
Nejsem žádnej Einstein a paměť mám hodně špatnou, ale maturitu jsem udělala. Ani nevim jak, ale sedět tam čtvrt hodiny mi přišlo málo, vzhledem k tomu, kolik bylo učiva. Dokonce i na vejšku mě vzali. Na tu, na kterou jsem chtěla jít uplně nejvíc ze všech a vůbec jsem nečekala, že by se mi to mohlo povést, protože testy byly neuvěřitelně těžký.
Ale tak je to se mnou vždycky, když se uklidním a smířím s tím nejhorším, dopadne to dobře. První přijímačky jsem napsala špatně, ale držela jsem se hesla, že naděje umírá poslední a ještě v Praze přespala, abych nemusela pořád brzo vstávat.
Druhý přijímačky jsem napsala rychle a přesvědčená, že z toho nic nemůže být, odjela z Prahy. Druhý den jsem tam jela na ústní pohovor. Vyrazila jsem o hodinu dřív, protože autobusy rády mívají zpoždění. Tento měl zpoždění hodinu kvůli bouračce, a když jsem na chvilku se všema ostatníma vylezla, tak mě a ještě jedný ženský ujel. Nadávala a lezla mi na nervy, protože jsem se snažila stopovat a ona se pořád táhla se mnou a na všechny, co nezastavili, ukazovala sprostý gesta. Jak mi pak má někdo zastavit, když se mnou je ženská, která na předchozí řidiče vztekle gestikuluje?
Nakonec jsem zamávala lístkem na autobus stejné firmy, ale jiné linky. Pronesla jsem k řidiči děkovnou řeč, zatímco ženská stále nadávajíc nastoupila za mnou a řidiče snad ani nepozdravila. Styděla jsem se, protože to vypadalo, že ke mě patří.
Na ústním jsem zřejmě udělala dojem, ale k přijetí to nestačilo. Možná bych byla přijatá na odvolání.
Poslední přijímačky jsem absolvovala aby se neřeklo, s tím, že aspoň dostanu propisku. Propiska ani nebyla s logem, což mě zklamalo, ale odčinili to tím, že mě přijali. A tak se ze mě stala medička.
První den na univerzitě jsem si ze školní knihovny odnesla krosnu (velkou jak já) s učebnicema a začala se učit. O rok později jsem se učit přestala, neb jsem ukončila studium, sama a dobrovolně, den před mým vyhozením.
Na koleji jsem měla tak úžasné spolubydlící, že nad tím zůstává rozum stát. Chodila jsem se učit do kuchyňky, abych je nebudila, když jsem potřebovala něco v pokoji, nerozsvěcela jsem si a používala světlo z chodby. Je to budilo, ale místo, aby mi něco řekly, budily mě zas ony ráno. Že se mi to nezdá a že jejich úsměvy, že je všechno super, jsou opravdu falešný, se ukázalo asi po půl roce. Prohodily jsme se na bytečku a začala sranda. V duchu příhod typu: spolubydlící mi rozbila konvici na čaj a vynadala mi za to, že jsem si ji blbě položila a ještě ji měla plnou vody a ona to musela uklízet.
Měla jsem tu školu ráda, měla jsem ráda i většinu lidí ze skupiny. Ale jsem ráda, že ze mě nebude doktorka. Je úžasný to studovat, ale praxe mě, řekněme že neláká. A uplně nejradší jsem za to, že jsem už nikdy neměla tak příšerný spolubydlící jako byly medičky.
Na maturitu jsem se učila vystresovaná jako blázen. V pokoji téměř nebyla pozorovatelná podlaha, protože přece musím mít všechno po ruce. K maturitě jsem nechtěla jít, abych si neudělala ostudu, ale překonala jsem se, protože prostě neumím zahazovat šance, dokud existuje naděje. I když ráno v autobuse jsem měla dojem, že nevím nic.
Nejsem žádnej Einstein a paměť mám hodně špatnou, ale maturitu jsem udělala. Ani nevim jak, ale sedět tam čtvrt hodiny mi přišlo málo, vzhledem k tomu, kolik bylo učiva. Dokonce i na vejšku mě vzali. Na tu, na kterou jsem chtěla jít uplně nejvíc ze všech a vůbec jsem nečekala, že by se mi to mohlo povést, protože testy byly neuvěřitelně těžký.
Ale tak je to se mnou vždycky, když se uklidním a smířím s tím nejhorším, dopadne to dobře. První přijímačky jsem napsala špatně, ale držela jsem se hesla, že naděje umírá poslední a ještě v Praze přespala, abych nemusela pořád brzo vstávat.
Druhý přijímačky jsem napsala rychle a přesvědčená, že z toho nic nemůže být, odjela z Prahy. Druhý den jsem tam jela na ústní pohovor. Vyrazila jsem o hodinu dřív, protože autobusy rády mívají zpoždění. Tento měl zpoždění hodinu kvůli bouračce, a když jsem na chvilku se všema ostatníma vylezla, tak mě a ještě jedný ženský ujel. Nadávala a lezla mi na nervy, protože jsem se snažila stopovat a ona se pořád táhla se mnou a na všechny, co nezastavili, ukazovala sprostý gesta. Jak mi pak má někdo zastavit, když se mnou je ženská, která na předchozí řidiče vztekle gestikuluje?
Nakonec jsem zamávala lístkem na autobus stejné firmy, ale jiné linky. Pronesla jsem k řidiči děkovnou řeč, zatímco ženská stále nadávajíc nastoupila za mnou a řidiče snad ani nepozdravila. Styděla jsem se, protože to vypadalo, že ke mě patří.
Na ústním jsem zřejmě udělala dojem, ale k přijetí to nestačilo. Možná bych byla přijatá na odvolání.
Poslední přijímačky jsem absolvovala aby se neřeklo, s tím, že aspoň dostanu propisku. Propiska ani nebyla s logem, což mě zklamalo, ale odčinili to tím, že mě přijali. A tak se ze mě stala medička.
První den na univerzitě jsem si ze školní knihovny odnesla krosnu (velkou jak já) s učebnicema a začala se učit. O rok později jsem se učit přestala, neb jsem ukončila studium, sama a dobrovolně, den před mým vyhozením.
Na koleji jsem měla tak úžasné spolubydlící, že nad tím zůstává rozum stát. Chodila jsem se učit do kuchyňky, abych je nebudila, když jsem potřebovala něco v pokoji, nerozsvěcela jsem si a používala světlo z chodby. Je to budilo, ale místo, aby mi něco řekly, budily mě zas ony ráno. Že se mi to nezdá a že jejich úsměvy, že je všechno super, jsou opravdu falešný, se ukázalo asi po půl roce. Prohodily jsme se na bytečku a začala sranda. V duchu příhod typu: spolubydlící mi rozbila konvici na čaj a vynadala mi za to, že jsem si ji blbě položila a ještě ji měla plnou vody a ona to musela uklízet.
Měla jsem tu školu ráda, měla jsem ráda i většinu lidí ze skupiny. Ale jsem ráda, že ze mě nebude doktorka. Je úžasný to studovat, ale praxe mě, řekněme že neláká. A uplně nejradší jsem za to, že jsem už nikdy neměla tak příšerný spolubydlící jako byly medičky.
sobota 12. prosince 2009
Zamilovaná
První zkušenost s láskyplným citem jsem již zmínila. Ve školce jsem se zamilovala do zrzavého pihovatého tlustého chlapečka, který o mě nejspíš nejevil zájem. Pamatuji si pouze den jeho definitivního odchodu, protože dosáhl jistého vyského věku. Na rozloučenou dostal knížku o krtečkovi a já byla uražená, že ho vůbec netrápí, že se už neuvidíme. Pak jsem s nim 5 let chodila do školy a myslela si, že je to největší blbeček pod sluncem, protože ještě v 5. třídě neuměl pořádně číst.
Poté jsem byla dlouhá léta přesvědčená, že mě nikdo nemá rád a zůstanu do smrti sama a opuštěná. Až když mi bylo 10, zamilovala jsem se do nového spolužáka. Posílali jsme si po kamarádce dopisy. My dva naoplátku nosili dopisy jí a jeho kamarádovi. Oslovoval mě kotě a já to nesnášela.
Na gymplu jsem se zamilovala do blonďáka. Ošklivého a nepříliš chytrého, dle měho dnešního názoru, ale tenkrát jsem to viděla jinak. Když jsem se mu vnutila ke společné cestě na nádraží a on se moc nebránil, byla jsem v sedmém nebi.
Další mou velkou láskou byl zadaný Pražák. Tento románek se odehrál v mých patnácti letech a byl dokonale virtuální. On mi bez znalosti mé fotky tvrdil, že jsem krásná, a já pochybovala o jeho duševním zdraví. Po čtvrt roce jsem podlehla jeho tvrzením, že ví, že ho miluju.
Když jsme si poslali fotky, zkoumala jsem jeho obličej lupou, protože mi hlavně chtěl ukázat svou motorku. Ne, že by to bylo něco extra, ale mě bylo 15, jemu 23, a oba jsme z pouhé skutečnosti, že má motorku, byli paf.
První setkání proběhlo přes zákaz mých rodičů, kterým jsem oznámila, že je mi jedno, jestli mi to nedovolí, prostě si to nějak zařídím. Dvakrát jsem si to rozmyslela a na poslední chvíli setkání odvolala. Napotřetí jsem ráno prostě utekla z domova. On mi zkritizoval co se dalo, já s ním ze studu téměř nedokázala mluvit.
Na druhém setkání nebyly mé komunikační schopnosti o nic lepší. I dozvěděla jsem se co všechno pro něj dělají ostatní slečny a já nic. Pak si rozepnul kalhoty a stáhl mi do nich ruku. Potil se a divně dejchal, mě bolel loket a přemýšlela jsem, jestli se mu to vážně líbí, nebo si ze mě dělá srandu. Na rozloučenou mě poprvé políbil - oslintal mi půlku obličeje a pak mi do pusy strčil svůj slizskej studenej jazyk.
Následovalo období, kdy jsem se snažila sama sobě dokázat, že on není jedinej, a taky asi že nejsem tak špatná, aby si mě nikdo nevšiml. A tak se stalo, že jsem se párkrát nechala osahávat v temném koutě na vesnické zábavě, nicméně i toto mě poměrně rychle přešlo. Přibližně po tom, co se mi jeden chlapec velmi zalíbil a já si myslela, že spolu chodíme, zjevně mě vnímal trochu jinak, neboť se otázal, kdy se s ním vyspím, já se z odpovědi vykroutila a už ho nikdy neviděla.
Přibližně v té samé době jsem se strašně zamilovala do o 10 let staršího kluka. Byla jsem na horách a na lanovce jsem si sedla k jeho kamarádovi. Dva dny se mnou prokecal čistě o pohádkách a večerníčcích. Úžasně jsem si s ním zalyžovala a byly to snad jediné hory, kde jsem se bavila i mimo sjezdovku a netrpěla jsem svou společností. Je to jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek, protože mě za ten týden nestihl zklamat.
O panenství jsem přišla s elektrikářem a to víceméně ze zvědavosti, protože jsem se bála, že budu panna do smrti a nikdy se nedozvím, jaký je to pocit. Příšerně to bolelo a on to ohodnotil jako šaškárnu. A mluvil o tom jako o šaškárně i když jsem mu to zakázala. Z tohoto zážitku pro mne vyplynulo poučení, že vysokoškolačka s klukem z učňáku dohromady prostě nejde. A nic nebylo platné moje zbožné vzdychání nad jeho schopností dělat něco se zelenejma destičkama (jasně, že bych se to zvládla naučit možná rychleji a lépe než on, ale moc upřímnosti škodí).
Můj prozatím jediný snad trochu plnohodnotný vztah začal, když jsem byla na medicíně. Pro změnu začal virtuálně. Po měsíci každodenních hodinových hovorů jsme se sešli - samozřejmě to bylo fiasko, protože jsme se oba strašně styděli. A při dalším setkání už jsem měla spát u něj doma. Myslela jsem, že zešílím hrůzou.
Šaškárna, která proběhla s elektrikářem, se vzhledem k jeho rozměrům opakovala téměř při každém našem milování. Přesto se ke mně choval jako k nejkrásnější a nejúžasnější bytosti jakou kdy potkal. Zahrnoval mě dárky, co mu výdělek z brigády v supermarketu stačil, a já si chvilku musela zvykat, že to dělá čistě z radosti. Kdyby byl milionář, tak mám dnes pravděpodobně barák s bazénem a v garáži Porshe :-)
Byl mladší a jak já byla nevyzrálá, tak on dvojitě. Když se mu něco nezdálo, řešil to tak, že přestal komunikovat a zmizel. A tak jsem se jednou ocitla sama doma. Bez rozloučení, bez jakékoli zprávy, co se děje. Dělo se to, že jsem si v noci lehla na zem, protože mi s nim bylo vedro a on to pochopil jako rozchod. Dneska je to vtipný, ale tenkrát jsem myslela že zešílím. Stejně jako když jsem uprostřed nějakýho lesa něco špatnýho řekla a on se sebral a šel napřed. Sice měl pití a já ukrutnou žízeň, ale hrdost mi nedovolila ho dohonit. Až v jednom kopci jsem si sedla na kámen a rozbrečela se, že chci domů. Domů jsem myslela k němu domů. On to pochopil jako rozchod. Až asi po kilometru, když jsem mu posmrkala a probrečela všechny kapesníky, ho napadlo si promluvit.
Stejně nešťastně proběhl i rozchod, po kterém následovalo období plné činů, kterými se asi nikdy nikomu chlubit nebudu.
Mimo jiné mi kdosi založil na internetu účet a objednal mi venušiny kuličky. Samozřejmě jsem neznámou zásilku na dobírku odmítla. Jaké však bylo moje překvapení, když mi kdosi volal, že jsem si objednala erotické zboží, nevyzvedla si ho a musím tudíž zaplatit 300,-. Obvinila jsem svého EX, ale pravděpodobně neprávem. Dodnes nevím, kdo by to mohl být, a jestli nevymáhal onen virtuální sex shop své 300 na někom jiném, protože ode mě je nedostali.
Poté jsem byla dlouhá léta přesvědčená, že mě nikdo nemá rád a zůstanu do smrti sama a opuštěná. Až když mi bylo 10, zamilovala jsem se do nového spolužáka. Posílali jsme si po kamarádce dopisy. My dva naoplátku nosili dopisy jí a jeho kamarádovi. Oslovoval mě kotě a já to nesnášela.
Na gymplu jsem se zamilovala do blonďáka. Ošklivého a nepříliš chytrého, dle měho dnešního názoru, ale tenkrát jsem to viděla jinak. Když jsem se mu vnutila ke společné cestě na nádraží a on se moc nebránil, byla jsem v sedmém nebi.
Další mou velkou láskou byl zadaný Pražák. Tento románek se odehrál v mých patnácti letech a byl dokonale virtuální. On mi bez znalosti mé fotky tvrdil, že jsem krásná, a já pochybovala o jeho duševním zdraví. Po čtvrt roce jsem podlehla jeho tvrzením, že ví, že ho miluju.
Když jsme si poslali fotky, zkoumala jsem jeho obličej lupou, protože mi hlavně chtěl ukázat svou motorku. Ne, že by to bylo něco extra, ale mě bylo 15, jemu 23, a oba jsme z pouhé skutečnosti, že má motorku, byli paf.
První setkání proběhlo přes zákaz mých rodičů, kterým jsem oznámila, že je mi jedno, jestli mi to nedovolí, prostě si to nějak zařídím. Dvakrát jsem si to rozmyslela a na poslední chvíli setkání odvolala. Napotřetí jsem ráno prostě utekla z domova. On mi zkritizoval co se dalo, já s ním ze studu téměř nedokázala mluvit.
Na druhém setkání nebyly mé komunikační schopnosti o nic lepší. I dozvěděla jsem se co všechno pro něj dělají ostatní slečny a já nic. Pak si rozepnul kalhoty a stáhl mi do nich ruku. Potil se a divně dejchal, mě bolel loket a přemýšlela jsem, jestli se mu to vážně líbí, nebo si ze mě dělá srandu. Na rozloučenou mě poprvé políbil - oslintal mi půlku obličeje a pak mi do pusy strčil svůj slizskej studenej jazyk.
Následovalo období, kdy jsem se snažila sama sobě dokázat, že on není jedinej, a taky asi že nejsem tak špatná, aby si mě nikdo nevšiml. A tak se stalo, že jsem se párkrát nechala osahávat v temném koutě na vesnické zábavě, nicméně i toto mě poměrně rychle přešlo. Přibližně po tom, co se mi jeden chlapec velmi zalíbil a já si myslela, že spolu chodíme, zjevně mě vnímal trochu jinak, neboť se otázal, kdy se s ním vyspím, já se z odpovědi vykroutila a už ho nikdy neviděla.
Přibližně v té samé době jsem se strašně zamilovala do o 10 let staršího kluka. Byla jsem na horách a na lanovce jsem si sedla k jeho kamarádovi. Dva dny se mnou prokecal čistě o pohádkách a večerníčcích. Úžasně jsem si s ním zalyžovala a byly to snad jediné hory, kde jsem se bavila i mimo sjezdovku a netrpěla jsem svou společností. Je to jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek, protože mě za ten týden nestihl zklamat.
O panenství jsem přišla s elektrikářem a to víceméně ze zvědavosti, protože jsem se bála, že budu panna do smrti a nikdy se nedozvím, jaký je to pocit. Příšerně to bolelo a on to ohodnotil jako šaškárnu. A mluvil o tom jako o šaškárně i když jsem mu to zakázala. Z tohoto zážitku pro mne vyplynulo poučení, že vysokoškolačka s klukem z učňáku dohromady prostě nejde. A nic nebylo platné moje zbožné vzdychání nad jeho schopností dělat něco se zelenejma destičkama (jasně, že bych se to zvládla naučit možná rychleji a lépe než on, ale moc upřímnosti škodí).
Můj prozatím jediný snad trochu plnohodnotný vztah začal, když jsem byla na medicíně. Pro změnu začal virtuálně. Po měsíci každodenních hodinových hovorů jsme se sešli - samozřejmě to bylo fiasko, protože jsme se oba strašně styděli. A při dalším setkání už jsem měla spát u něj doma. Myslela jsem, že zešílím hrůzou.
Šaškárna, která proběhla s elektrikářem, se vzhledem k jeho rozměrům opakovala téměř při každém našem milování. Přesto se ke mně choval jako k nejkrásnější a nejúžasnější bytosti jakou kdy potkal. Zahrnoval mě dárky, co mu výdělek z brigády v supermarketu stačil, a já si chvilku musela zvykat, že to dělá čistě z radosti. Kdyby byl milionář, tak mám dnes pravděpodobně barák s bazénem a v garáži Porshe :-)
Byl mladší a jak já byla nevyzrálá, tak on dvojitě. Když se mu něco nezdálo, řešil to tak, že přestal komunikovat a zmizel. A tak jsem se jednou ocitla sama doma. Bez rozloučení, bez jakékoli zprávy, co se děje. Dělo se to, že jsem si v noci lehla na zem, protože mi s nim bylo vedro a on to pochopil jako rozchod. Dneska je to vtipný, ale tenkrát jsem myslela že zešílím. Stejně jako když jsem uprostřed nějakýho lesa něco špatnýho řekla a on se sebral a šel napřed. Sice měl pití a já ukrutnou žízeň, ale hrdost mi nedovolila ho dohonit. Až v jednom kopci jsem si sedla na kámen a rozbrečela se, že chci domů. Domů jsem myslela k němu domů. On to pochopil jako rozchod. Až asi po kilometru, když jsem mu posmrkala a probrečela všechny kapesníky, ho napadlo si promluvit.
Stejně nešťastně proběhl i rozchod, po kterém následovalo období plné činů, kterými se asi nikdy nikomu chlubit nebudu.
Mimo jiné mi kdosi založil na internetu účet a objednal mi venušiny kuličky. Samozřejmě jsem neznámou zásilku na dobírku odmítla. Jaké však bylo moje překvapení, když mi kdosi volal, že jsem si objednala erotické zboží, nevyzvedla si ho a musím tudíž zaplatit 300,-. Obvinila jsem svého EX, ale pravděpodobně neprávem. Dodnes nevím, kdo by to mohl být, a jestli nevymáhal onen virtuální sex shop své 300 na někom jiném, protože ode mě je nedostali.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
