III.

Před dalším nástupem na vysokou školu jsem si opět vyzkoušela pozici pracujícího lidu. Tentokrát za pokladnou v řetězci rychlého občerstvení, a to za účelem zakoupení chráničů na kick box. Měla jsem štěstí. Dělala jsem noční směny a stihla porušit většinu pravidel (samozřejmě stupidních). Před návratem do běžného života mi byly přiděleny směny denní (bez porušování pravidel) a já byla neustále hodnocena mínusy a nezařadila se tak do boje o firemní akci.
Často se mi vrací vzpomínka na to, jak jsem byla poslána vytřít po jednom kolegovi čistou podlahu, která byla hodnocena "manažerkou" jako příšerně špinavá. Můj výsledek nebyl o nic lepší, nícméně "manažerka" zaznamenala stoprocentní zlepšení čistoty. Byla jsem odměněna neplaceným přesčasem a pobídkou k rychlosti, neb se mělo dostavit vyšší vedení.
Po skončení galejí ve fast foodu jsem se jela ubytovat na kolej své nové školy. Děsila jsem se své budoucí spolubydlící. Zážitek s medičkami mě poznamenal na celý život.
Spolubydlící byla zvláštní, flegmatická, líná, egoistická, ale vcelku milá. Až na to, že celé dny poslouchala filmy a u toho chatovala, a těžko se jí vysvětlovalo, že se mi při desátém poslechu Madagaskaru vážně blbě učí.
Historkami z našeho bydlení jsem bavila své kamarády. Během prvního měsíce pobytu na koleji se nám začala vzdouvat podlaha, která následně vysadila dveře. Kvůli opravě nás na deset dní přestěhovali do jiných pokojů a po měsíci a půl oprav nás nastěhovali do "toho samého, ale o patro níž".
Legendárními se staly "guličky Nesquik". Milá spolubydlící si vždy nandala jídlo, odnesla si ho na postel k počítači, aby u jídla mohla chatovat a poslouchat film, polovinu snědla, polovinu odložila vedle postele. Před odjezdem domů na Slovensko obyčejně většinu uklidila (používala plastové jednorázové talíře) Ale guličky Nesquik si zalévala mlékem do normální misky a uklidila je málokdy. Vrátila-li se po týdnu, nalezla napěněnou hmotu, vrátila-li se po delší době, nalezla napěněnou hmotu politou jarem a zabalenou do igelitového pytlíku, aby to nesmrdělo po celým pokoji. Zastávala jsem názor, že když uklízím záchod a občas zametu podlahu, což od ní nehrozí, není třeba, abych jí myla nádobí. A jí to bylo jedno.
Jedno jí bylo nejspíš všechno, protože mi večer před zkouškou oznamovala, že si sehnala poznámky (do školy většinou nechodila ani na povinné předměty). První semestr získala dostatečný počet kreditů k postupu poté, co jsem odmítla vézt na kolej knihu o vývojové psychologii a dvoustránkovou esej jí napsala radši sama, ať si to přeloží do slovenštiny.
Moje studium bylo ve znamení děsu, kdy se zopakuje historie. Historie se zopakovala pouze u jediné nepovinné zkoušky, na kterou jsem nenašla sílu si ji zopakovat.
Po prvním semestru jsem došla k názoru, že studium není příliš časově náročné a jala se hledat brigádu. Město mého studia nabízí jako brigády především roznos letáků a práci v call centru. Riskla jsem call centrum. Naplnila se moje předtucha, že na tohle nemám. Volat pořád dokola na pár čísel, která nikdo nezvedá, a když to někdo zvedne, tak je to uklízečka, poslouchat, že nemám výsledky a především vnucovat lidem něco, co nechtějí, bylo nad moje síly. Mimoto mi po třech směnách odešly hlasivky.
A tak jsem dál studovala bez přivýdělku a do call centra mě už nikdy nikdo nedostane.