V.

Druhý rok na druhé vysoké škole.
Bez lékové podpory jsem měla dojem, že už patřím mezi normální lidi. Ten dojem mi vydržel tak dva měsíce, pak jsem zjistila, že má babička rakovinu. Po dalším půl roce jsem začala hledat na internetu psychology, pak psychiatry a koncem školního roku už jsem zas byla na práškách, zoufalá, že z toho nikdy nevybřednu.
Taky jsem si přála zamilovat se, abych zase něco cítila. Pokud možno pozitivního. Klidně nešťastně, abych se aspoň opět naučila snít.
Měla bych si dávat pozor na to, co si přeju. Zamilovala jsem se hned několikrát, vždy nešťastně a nutno dodat, že až na jeden případ i velmi povrchně. Snít jsem se nenaučila. Netuším, na co myslím před spaním, ale na svého neexistujícího prince určitě ne. Naštěstí mám teď prášky, po kterých spím jako dřevo, tak je mi to jedno. Bohužel po nich spím jako dřevo i v jednu odpoledne a vymotám se až když se mi cpe do obličeje mokrej psí čumák, kterýmu dělám náhradní paničku.
Měsíc, možná dva, po tom, co jsem se nechala zpráškovat v naději, že bude líp, babička umřela. I když to byl rok, co byla nemocná, to pro mě byl šok a já přestala komunikovat s lidma okolo. Snad až na jednu nebo dvě výjimky, plus lidi, kterým jsem se nemohla vyhnout. Jednou z výjimek byl předmět mé lásky (kterým byl samozřejmě zadaný muž) a já prázdniny strávila v relativně spokojeném obluzení mysli, které překonalo i ztrátu kamaráda, a další podřadnou (a hrozně špatně placenou) práci, kterou jsem vzala, abych měla důvod nebýt doma s rodiči. Tak moc obluzena, abych strávila jejich přístup, jsem zas nebyla. Že mě nedostatečně informovali o babiččině nemoci a já pak ze dne na den zjistila, že mě nevnímá, a pak mi najednou umřela, byla samozřejmě moje vina, protože jsem se málo zajímala.
Za odměnu jsem chtěla jet po prázdninách do Chorvatska, tentokrát sama, bez kamarádů, který třeba snesu. Nakonec jsem se za odměnu učila na zkoušku, protože jsem to sice zkusila stihnout tak, abych mohla vyrazit do cizích krajů, ale po spatření zadání jsem zjistila, že znám málo, a ani to nezkusila. Z dalšího pokusu jsem odešla úspěšně (podle mých měřítek) a na pana profesora si vzpomenu kdykoli zavadím myšlenkou o vepřovou kotletu nebo perskou kočku.