I.

Odteď budu spát chronologicky, pokud mě nenapadne nic lepšího.
Na maturitu jsem se učila vystresovaná jako blázen. V pokoji téměř nebyla pozorovatelná podlaha, protože přece musím mít všechno po ruce. K maturitě jsem nechtěla jít, abych si neudělala ostudu, ale překonala jsem se, protože prostě neumím zahazovat šance, dokud existuje naděje. I když ráno v autobuse jsem měla dojem, že nevím nic.
Nejsem žádnej Einstein a paměť mám hodně špatnou, ale maturitu jsem udělala. Ani nevim jak, ale sedět tam čtvrt hodiny mi přišlo málo, vzhledem k tomu, kolik bylo učiva. Dokonce i na vejšku mě vzali. Na tu, na kterou jsem chtěla jít uplně nejvíc ze všech a vůbec jsem nečekala, že by se mi to mohlo povést, protože testy byly neuvěřitelně těžký.
Ale tak je to se mnou vždycky, když se uklidním a smířím s tím nejhorším, dopadne to dobře. První přijímačky jsem napsala špatně, ale držela jsem se hesla, že naděje umírá poslední a ještě v Praze přespala, abych nemusela pořád brzo vstávat.
Druhý přijímačky jsem napsala rychle a přesvědčená, že z toho nic nemůže být, odjela z Prahy. Druhý den jsem tam jela na ústní pohovor. Vyrazila jsem o hodinu dřív, protože autobusy rády mívají zpoždění. Tento měl zpoždění hodinu kvůli bouračce, a když jsem na chvilku se všema ostatníma vylezla, tak mě a ještě jedný ženský ujel. Nadávala a lezla mi na nervy, protože jsem se snažila stopovat a ona se pořád táhla se mnou a na všechny, co nezastavili, ukazovala sprostý gesta. Jak mi pak má někdo zastavit, když se mnou je ženská, která na předchozí řidiče vztekle gestikuluje?
Nakonec jsem zamávala lístkem na autobus stejné firmy, ale jiné linky. Pronesla jsem k řidiči děkovnou řeč, zatímco ženská stále nadávajíc nastoupila za mnou a řidiče snad ani nepozdravila. Styděla jsem se, protože to vypadalo, že ke mě patří.
Na ústním jsem zřejmě udělala dojem, ale k přijetí to nestačilo. Možná bych byla přijatá na odvolání.
Poslední přijímačky jsem absolvovala aby se neřeklo, s tím, že aspoň dostanu propisku. Propiska ani nebyla s logem, což mě zklamalo, ale odčinili to tím, že mě přijali. A tak se ze mě stala medička.
První den na univerzitě jsem si ze školní knihovny odnesla krosnu (velkou jak já) s učebnicema a začala se učit. O rok později jsem se učit přestala, neb jsem ukončila studium, sama a dobrovolně, den před mým vyhozením.
Na koleji jsem měla tak úžasné spolubydlící, že nad tím zůstává rozum stát. Chodila jsem se učit do kuchyňky, abych je nebudila, když jsem potřebovala něco v pokoji, nerozsvěcela jsem si a používala světlo z chodby. Je to budilo, ale místo, aby mi něco řekly, budily mě zas ony ráno. Že se mi to nezdá a že jejich úsměvy, že je všechno super, jsou opravdu falešný, se ukázalo asi po půl roce. Prohodily jsme se na bytečku a začala sranda. V duchu příhod typu: spolubydlící mi rozbila konvici na čaj a vynadala mi za to, že jsem si ji blbě položila a ještě ji měla plnou vody a ona to musela uklízet.
Měla jsem tu školu ráda, měla jsem ráda i většinu lidí ze skupiny. Ale jsem ráda, že ze mě nebude doktorka. Je úžasný to studovat, ale praxe mě, řekněme že neláká. A uplně nejradší jsem za to, že jsem už nikdy neměla tak příšerný spolubydlící jako byly medičky.