Vánoční

Když jsem byla malá, Vánoce jsem strašně prožívala, nutně jsem s matkou musela vykrajovat cukroví a plácat těsto do formiček, což po mě musela předělávat. Moct vyválet těsto byla pocta, i když to po mě opět bylo předěláno, jelikož jsem ho měla na každé straně jinak tlusté.
Když jsem zdobila stromek, nacpala jsem na něj všechny ozdoby, co jsem doma našla. Když se matka rozhodla vyrábět ozdoby ze slámy, vyráběla jsem taky. Třeba čtvereček ze 4 slaměných trubiček, který nedrží tvar... nebo taky trojúhelníček, který nedrží tvar.
Rodiče na nás poměrně dlouho a svědomitě hráli, že chodí Ježíšek, zvoní zvonečkem a ochutnává cukroví, který jsme mu připravili. Když jsem začala rozumovat nad tím, že Ježíšek zvoní vždycky když je táta pryč, načasovali na stromku elektrický žárovičky, aby se samy rozsvítily. Fakt bych jim na to skočila, kdyby matka s pohledem upřeným na hodiny nepřemítala nad tím, proč to ještě nesvítí. A ten tátův domavyrobenej časovač tam taky byl strašně nenápadnej.
Naše Vánoce vždy probíhaly trapně spořádaně. Jediný vzrůšo jsem zařídila já, když jsem propálila prskavkou koberec a matku to strašně sebralo, protože se fakt snaží mít to doma hezký a pak přijde nemehlo, co všechno zničí.
Posledních pár let se o Vánocích učím. Dárky kupuju na poslední chvíli (skoro), protože mi celý překvapený dojde, že už je vlastně prosinec, a že už je polovina prosince a už jsem ve skluzu.
Cukroví je to poslední, co by mě zajímalo. A tak každoroční matčin dotaz, co bych chtěla, odbíjím tím, že linecký, protože to je jediný cukroví, který mi opravdu chutná. A pečení už se dávno neúčastním.
Zachoval se rituál zdobení stromku (mou osobou, asi že jsem se k tomu jako malá vždycky tak hrnula), štědrodenní hádky, chudého tradičního oběda (díky kterému se ukázalo, že si dokážu zvyknout na všechno, když musím), slavnostní večeře, před kterou se matka tváří natěšeně a uštvaně zároveň, a já se při ní přejím bramborového salátu a zdržuju bratra od rozbalování dárků, všichni se tváří slavnostně a poslouchají nesnesitelné koledy (no dobře, tak na všechno si nezvyknu).
Nemám ráda Vánoce, to je nejspíš evidentní. Jsou to pro mě svátky přetvářky, falešný lásky k bližním a řečí o obžerství a štíhlé linii - já konám obžerství celoročně, ale moji rodiče žijí zdravě a i ten jeden týden jim způsobuje trauma.
I přesto je pár okamžiků, který mám ráda. Zavedla jsem doma dopisy Ježíškovi. Dáváme je na ledničku a je to rodinná povinnost. Hra na dětství a Ježíška se mi líbí. Stejně tak se mi líbí, když otec odejde ke stromku zazvonit na zvoneček, jako že už je tam Ježíšek. Samozřejmě to je taky můj výmysl, že to budem dělat i v dospělosti. Obyčejně mívám radost, když dárek potěší. Uvidíme, jak to dopadne letos.
Přeju všem pokud možno klidný Vánoce a hlavně odpočívejte a nepočítejte kalorie!