Smutná

Jako vyjukaný jedenáctiletý pískle jsem šla k přijímačkám na gympl. Asi měsíc dopředu jsem všem na základce oznámila, že je opouštím, protože odcházím na gympl. Ten, co jsem ho kopala do holeně, se mi pokusil nasadit brouka do hlavy, že se tam nemusím dostat, ale sebevědomě jsem ho odbyla, že to je nesmysl. A dál chodila na doučování, učila se čárky ve větách a dělit pod sebe. A děsila jsem se protijedoucích vlaků, neb jsme to nebrali a loni to v přijímačkách bylo. Doučování vymyslela a zařídila matka důvěřující mým schopnostem.
Na přijímačkách jsem asi 4x přerýsovala jeden trojúhelník, protože jsem se nemohla trefit do jednoho bodu, jak se mi klepaly ruce a bylo mi jasné, že o milimetr posunuté čáry způsobí, že mě nepřijmou. Po testech jsem z matky vymámila kazetu s muzikálem Evita, za to, že jsem se dostala. Výsledky přišly za 14 dnů.
Dmula jsem se pýchou jak nikdy předtím až do chvíle, kdy mi kamarádka neřekla, že ona teda byla 4. zatímco já pouze 14. - 19., což ona byla když šla na matematickou. Naštěstí šla do vedlejšího maloměsta, nicméně ocenila jsem to až po letech.
Do nové školy jsem šla nadšená, že teď bude všechno jinak. Najdu si kamarády budu chytrá a úspěšná a všechno bude super.
Bylo, ale až po sedmi letech, během kterých celá třída prodělala pubertu. Kluci se zajímali o holky a já byla jiná. Nebyly mi tudíž zvedány sukně (ano, matce se podařilo mi sem tam nějakou vnutit), nebylo mi práskáno s podprsenkou (stejně jsem do ní neměla co dát a dodnes se to nezměnilo), ale pozornosti jsem neušla. Jak málo se puberta projevila na mých vnadách, tak hodně se projevila na pleti a já obdržela přezdívku Vobluda. Godzilla se příliš neujala (v kinech byl hitem film Godzilla) a podobně dopadla i Beruška v černém, kterou mi taktéž přidělil můj nápadník a to o něco později, když přišel do kin film Muži v černém.
O jeho nápadnictví jsem se dozvěděla na škole v přírodě. Tradičně mě obtěžoval, rozčiloval... tak jak to kluci dělávají, když je jim 12 let. Jednou si ho při táboráku vzala stranou jedna z našich profesorek a vysvětlila mu, že holku, do který je zamilován, nesmí zlobit, ale měl by ji nějak potěšit, třeba jí upéct buřta. Já to zaslechla a tušila jsem, že bude zle. I seděla jsem v očekávání nejhoršího na pařezu u ohně a opékala špekáček, načež dorazil můj ctitel s oharkem na klacíku a mutujícím hlasem se zeptal: "Chceš buřta?"
Smůla byla, že já byla zamilována do kluka s vlnitými blond vlasy a modrýma očima. Dnes se mi v souvislosti s ním vybaví spíš velký zadek a strašná lordóza, oboje už tenkrát měl, ale já byla oslněna. (Asi jako když jsem si ve školce vybrala nejhloupějšího a nejošklivějšího chlapečka široko daleko, tohle bylo podobné.)
Před ostatními mě oslovoval Vobludo a to mě ničilo, ale chodili jsme spolu na nádraží a to jsem byla štěstím bez sebe, protože se se mnou bavil jako s člověkem. Jak málo mi tenkrát stačilo ke štěstí :-)
Přesně si pamatuji, kdo se poprvé odvážil mě oslovit křestním jménem a v jaké to bylo situaci. Ten šok nezapomenu.
Dalších pár let jsem byla smutná. Smutná jsem začínala být už na základce. Když jsem přišla na gympl, tak jsem doma poměrně často brečela, že už tam nechci. Ale taky jsem si byla vědoma toho, jak by dopadl můj návrat na základku. Zvolit jinou základku mi bylo zakázáno. Beztak by to asi dopadlo stejně.
Můj smutek se prohluboval a já se svěřila kamarádce. Ta mi oznámila, že je to prej normální a že se to srovná. Tak jsem byla smutná dál a čekala, až se to srovná. Jenže se to horšilo a horšilo a já si z té doby téměř nic nepamatuju. Dělala jsem jen to, co jsem musela a pak jsem propadla smutku a zalejzala aby mě nikdo neviděl a nemluvil se mnou.
Po čase jsem se svěřila jiné kamarádce, že mám tak strašný pocity, že si představuju, jak se řežu a teče mi krev. Byla jsem přesvědčená, že fyzická bolest by mi pomohla. Tušila jsem, že potřebuju psychiatra a asi jsem od ní chtěla podvědomě impuls, že k němu mám jít. Křičela na mě, že jsem magor a ať jsem zticha.
O pár měsíců později, během letního tábora, kde jsem měla byla jako praktikantka (vyklubala se z toho pomocná síla v kuchyni) jsem pilníčkem z manikúry nabrousila jakousi imitaci skalpele, taktéž z manikúry, a okolí tvrdila, že jsem šáhla někam do křoví. Skutečnost znal jen kluk z pasťáku, můj ctitel. Byl se mnou, když mi bylo hnusně a sliboval, že i do smsek klidně přepíše Bibli. Nedostal k tomu příležitost.
Teď už jsem věděla, že psychiatra potřebuju. Chtěla jsem počkat do 18 a vyloučit z toho rodiče. Vydržela jsem 3/4 roku. Pak jsem s pocitem, že jestli něco neudělám, tak se do měsíce zabiju, ukázala matce jizvy a řekla, že musím k psychiatrovi. Všichni společně jsme to obrečeli a já po pár pilulkách začala vnímat svět okolo s novou nadějí, že mi bude líp.
Ve škole jsem to po čase většině spolužáků řekla a ti to řekli všem ostatním, takže snad nebyl jediný člověk, kdo by o mě nevěděl, že jsem ta, co chodí k psychiatrovi. Ale to jsem se dozvěděla až po spoustě let. Poslední dva roky na gymplu jsem prožila dá se říct spokojeně, v iluzi, že konečně někam patřím a mám kamarády, a představě, že ze mě bude psychiatr a já budu pomáhat lidem jako jsem já.
Během svého smutku jsem samozřejmě zvládla první cigaretu. Ono se ukázalo, že je mi z toho strašně zle a to trochu přebije smutek. Tak se ze mě stal občasný kuřák-somrák. První krabičku jsem si koupila asi po dvou letech občasného kouření, protože mi přestalo somrování stačit a už to vážně bylo trapný. Nepamatuju se na ni.
Nepamatuju se ani na první alkohol, ale vím, že jsem si připadala děsně drsně. Připadala jsem si tak totiž téměř do konce středoškolského studia. Osmnáctiny to trochu pokazily.
Pila jsem zřídka a stačilo mi málo. Poté jsem si všem stěžovala na svůj těžkej osud. Jako ztracená existencě bych určitě uspěla.Dvakrát jsem se opila tak, že se za to stydím ještě dneska. Poprvé mě kluci hlídali na záchodě a já si málem skřípla hlavu prkýnkem. Pak jsem (už jsem si domyslela jak) skončila v jednom spacáku se zadaným spolužákem. Podruhé jsem rozbila flašku, pořezala se na tváři a šla pryč brečet.
Od tý doby jsem hodná.