Příliš samostatná

Celý můj život už od útlého věku provází slova "já sama!".
Dobře to dokumentují 4 fotky z jakéhosi výletu v horách. Dítě sedí v sedačce a nespokojeně si stahuje kulicha. Dítě sedí v sedačce a z plných plic řve. Dítě konečně stojí na zemi a neřve. Dítě se tváří spokojeně a samo vyráží na průzkum okolí.
Když jsem se naučila lyžovat, chtěla jsem se naučit chytat kotvu u vleku. Obouruč jsem to docela zvládla a tak jsem vlekaři pyšně oznámila, že "Já sama!". Vlekař se zatvářil pochybovačně. Musela jsem mu ukázat, jak strašně se mýlí, a zkusila chytit kotvu jednou rukou. Vlekař můj pokus ocenil smíchem a další kotvu mi podal sám. Cítila jsem se strašně pokořeně.
Dvojitý "já sama" pokus jsem uskutečnila s kotvou pro dva lidi. Lyžovala jsem s otcem a s ním i jezdila na vleku. On měl kotvu u kolen, já na zádech. Rozhodla jsem se, že pojedu sama. Otec si frajersky hodil kotvu mezi nohy, mně se to strašně líbilo a rozhodla jsem se, že to chci taky. Kopec jsem vyjela zoufale zavěšená za ruce.
Sama jsem se naučila Ř. V mém podání se "zikalo zepa". Logopedka doporučila cvičení a matka se poctivě snažila se mnou cvičit. To jsem odmítla. Ale jakožto urážlivé a vzpurné stvoření jsem často trucovala. Trucování mě nebavilo, ale hrdost mi nedovolila se vzdát. A tak jsem díky své pýše naučila řikat Ř. Sama samozřejmě.
Sama jsem se učila číst a počítat. V noci jsem počítala ovečky a volala na matku přes celý barák, "Co je po 199?!?!?".
Sama jsem vysadila okno a shodila ho na bratra. Můj sourozenec své zarámování ocenil srdceryvným křikem, který matka slyšela až k sousedům, kde zrovna byla.
To vše vyústilo v příliš samostatné myšlení.
Na gymplu jsem jednomu profesorovi vyložila, že nemá pravdu a jak hodnotím situaci já. Vyčítal jedné spolužačce, že se nedostavila na školní výlet aniž by mu donesla lístek od rodiče, že nebude přítomna. Že já se naopak dostavila, ale on se se zbytkem třídy nedostavil na místo setkání a vůbec se po mně nesháněl, byla drobnost nehodná jeho pozornosti.
A korunovala jsem to tím, že jsem profesorku češtiny požádala, aby nám nevykládala děj knížek, protože z nich pak nic nemám, když si je chci přečíst. To jsem ještě byla hloupá a netušila, jak kreativní je její výklad knih. Nakonec jsem se bavila při čtení dvakrát tolik - autorovým příběhem a její fantazií, která z toho udělala něco zcela jiného.